|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sedím poklidně v pokoji, upíjím kávu a ve stejné chvíli probíhá někde jinde životní drama jiných lidí. Kolika asi na téhle docela velké planetě. I když dost možná úplně malinkaté ve srovnání s celým živoucím vesmírem.
Ani ne před hodinou mi volal můj manžel, že naši přátelé se rozvádějí. Vzali se před rokem a já si říkala, že snad není hezčí a lepší pár.
Znáte to. Spousta nedorozumění, některá už od počátku. Většinou malicherná a hloupá oproti opravdovým těžkostem, které život dokáže připravit.
Znám to tak dobře. Jeden mnohdy neví, co říká ten druhý, ani ne tak, že by nechtěl, ale slova jsou někdy tak nevypočitatelná a dopadají jako krajíc namazanou stranou dolů. Jakoby spolu mluvily zcela odlišné bytosti.
Sedím a je mi smutno. Přemýšlím o tom, že "rozvedem se!" je dnes častější než "vezmeš si mě?". Nevím, čím to je, ale snad, že všechno kolem, lidé, čas, spěchá tak rychle. Ale kam vlastně…? Jsou tací, kteří si toho ani nevšimnou a ty druhé to většinou velmi trápí.
Měla jsem kdysi jednu placku - takovou tu se špendlíkem, kterou si přišpendlíte ve chvílích, když chcete něco vyjádřit, říci okolí za sebe. Na téhle je nápis: "Zastavte svět, chci vystoupit!" Nevím vlastně už ani kde je, ale určitě jí mám někde spolu s věcmi ještě z doby, kdy si malý človíček myslel, že svět je tu přece pro něj. Myslím, že by to tak opravdu mělo být. Ale stejně tak tu je i pro ty druhé, což mnozí z nás nedokážou pochopit. Někdy dost dlouho. A možná v tom to právě je, ale kdo ví.
|
|
|
