Za okny mříž, jinak mám vystaráno,

zde jíš i spíš – a nejdeš makat ráno,

možná to ani není trest, ten přijde,

až vše zas jednou začne kvést jak nikde

a já vyjdu hlavní branou…

Bylo jí dvacet, už jsme měli děcko,

třikrát a dost, řečí lidoveckou,

řek jsem, že mám dost, jak jen trajdá,

ať vypadne, když mě má dost, rajda,

vím, o dítě boje vzplanou…

Byl večer, zapnutá televize

řvala – a ona nechtěla zmizet,

rozvalovala se, děvce hnusné

chtěl jsem dát lekci, možná až usne,

vše vyřešit jednou ranou…

Viděl jsem, že andílek můj spinká

v plínkách, maminka je na pralinkách,

snad otravuje život všem kolem,

alespoň takovej měl jsem dojem,

pořád jsem stál až moc stranou…

Nedíval jsem se moc na hodinky,

když na hlavu ženy tíha činky

dopadla – a nic se neozvalo,

vím, že chystala se na trvalou,

nevím, proč cítím jen prázdno…

Refrén:

Vše je v pytli,

už mne chytli,

bezcitnej jsem, nevím, co je lítost…

Zní to fádně,

byl jsem na dně,

neviděl v ní lidskou bytost…