Kdybys tak věděl
jak dobře rozumím tvé v hlouby rozervané duši
lidé se potkávají
a míjejí se potom zvláště ti,
kterým to spolu tolik sluší

Kdybys tak věděl
kolik bych zaplatila bohu na věčnosti
kdybys mne k rozechvění napad´
pohledem té nejčistší lásky danou upřímností

Já bych ten pohled jediný
ryzím zlatem vyvážila
kdyby tvá duše bláznivá té mé právě tu ryzost uvěřila

Však zrovna tuhle pravdu
já jenom ve snech vídám
ty pod vlivem svého okolí váháš se vydat na cestu,
o které já jen plaše snívám

Bolí a zraňuje mne těžce
tvá přetvářka vynucená lidmi kolem tebe
znovu a znovu ptám se ve svých myšlenkách
co tě jen k tomu tak zběsile vede

Je to snad slabost?
...hledám já odpovědi na otázku
ukázat svoje pravé city,
že člověk také mívá rád
copak tím dává svoji cenu v sázku?

To, co mne k tobě táhne
to bohužel už není vratká póza
za svými instinkty a city já si pevně stojím
stačí si vybrat
má-li být život poezie nebo próza

Já jsem poezie sama až do morku kostí
ty´s potom poezie převlečená za prózu,
která si myslí, že poezie tu už bylo dosti....