Zábradlí

Dahlia

 

Julliet stála na terase, opřená o zábradlí a pozorovala moře a západ slunce. Dívala se do zpěněných vln, které se tříštily o ostré hroty skály. Moře bylo dnes nezvykle klidné, zatažená obloha slibovala bouři.

 

Najednou uslyšela za sebou kroky, rychle se otočila, uvědomila si, že by stačil jeden neopatrný pohyb a mohla by se zřítit do moře. Stál za ní Paul a na servírovacím tácu přinesl kávu.

Julliet ráda sedávala na terase a dívala se na moře. Měla ráda život v ústraní. Nesnášela život na pobřeží, neměla ráda lidi. Zato si potrpěla na návštěvy několika přátel, se kterými si měla co říct.

„ Přinesl jsem ti kávu Julliet. ˝  Překvapilo ji, že se za ní Paul namáhal až na terasu.

Vilka stála na jednom z útesů, nejbližším sousedem byl starý Mathias, jehož domek stál na protějším útesu a bylo na něj vidět z terasy vilky. Starý Mathias se bavil tím, že pozoroval dalekohledem dění na jejich terase. Co má také chudák celý den dělat, vždyť už ani chodit pořádně nemůže.

 

„ Děkuji, ˝ zahuhlala Julliet a vzala z podnosu šálek s kávou a opatrně usrkávala tmavě hnědou tekutinu. „ Není zač ˝ usmál se Paul aniž na ni pohlédl.

„ Bude bouřka, ˝  řekl ještě, aby neodešel jen tak. Julliet se na něj podívala, aniž by odpověděla. „ Myslela jsem, že bys se mnou mohl posedět, ˝  dodala neurčitě. Řekl, že má ještě práci. 

Ve skutečnosti žádnou práci neměl. Odešel do dílny v suterénu a z jeho soustředěné tváře bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí.

Julliet si toho nevšímala, pomalu upíjela kávu a myslela na jiné věci. Vlastně byla ráda, že na terase zůstala sama. Alespoň si odpočine.

Zajímalo ji zda starý Mathias zase špehuje. Dnes to pro něj muselo být velice nudné.

 

Paulovi problémy Julliet nezajímaly. Těžko soudit čí vinou se tak stalo. Jejich vztah pokračoval setrvačností. Oba, ale byli připoutáni k tomuto domu. Věděli to, a snažili se nevyvolávat zbytečné konflikty. Většinou se jim to dařilo.

Nebýt Blanche, vydrželi by tak žít možná ještě pár let. Jenže Blanche udělala oproti jiným přátelům chybu. Začala se na terase objevovat hodně často. Paulovi to nevadilo a Juliett zase neměla důvod uhýbat takové žabce z cesty.

Blanche byla sotva dvacetiletá, vysoká dlouhovlasá tmavovláska s opálenýma štíhlýma nohama, chodila oblečená podle poslední módy a voněla parfémem značky Laura Bogatti, exotické vůně Jamajka, která patřila k Jullietiným oblíbeným značkám.

Po druhé návštěvě Blanche se jí, ale tak zprotivila,že půl flakonu, který ještě měla, vylila do umyvadla. Paul ji u toho přistihl a nemohl se udržet smíchy.

Kdyby to bylo před pěti, šesti roky vyškrábala by Julliet Blanche oči a vyhodila by ji z domu, ale teď by podobné gesto nebylo to pravé.

 

Seděla na terase opřená o zábradlí v ruce šálek s kávou a pozorovala vilu naproti. starého Mathiase nebylo vidět.

Paul v obývacím pokoji s někým mluvil telefonem. Julliet jeho telefonáty nezajímaly. Slovům, která k ní doléhala nepřikládala žádný význam.

„ Ano, byla tam, všechno je normální, ˝ říkal Paul. „ Přece jsem ti to už říkal… Tak tedy zítra. ˝ Zavěsil .

*

Druhý den přišel Paul odpoledne o něco dříve z práce. V dílně v suterénu si vzal pilku, a když vyšel na terasu bylo vidět, že má všechno promyšleno.

Ano, tak to bude nejlepší. Julliet se vrátí z nákupů, posadí se na terase, bude se chtít opřít o zábradlí, které zapraská a Julliet se nestačí zachytit žádného pevného bodu.

Dál o tom Paul nepřemýšlel. Jullietin osud byl jasný, nebylo co rozebírat.

Paul pracoval v rukavicích, aby nezanechal na pilce otisky. Na zábradlí být mohly, vždyť sám na terasu také chodil a nebylo by to nic divného, kdyby se tu jeho otisky nenašly, ostatně nebudou jediné. Když byl Paul se svou prací hotov, odnesl pilku zpět do dílny. Nalil si dvojitou whisky a naráz ji vypil.

 

*

Stáli proti sobě na terase. Blanche  zády k moři, na krok od zábradlí. Napili se a Paul odnesl sklenky na stoleček. Když se Paul vrátil, objal Blanche a políbil ji. V tom se ozvaly na schodech kroky. Ti dva si to uvědomili, až když byla Julliet na terase. Paul odstrčil Blanche trochu prudčeji, než chtěl, zapomněl na jakém místě stojí.

Zábradlí povolilo.

Na terasu dolehl zoufalý výkřik. Paul zděšeně pohlédl dolů. Nespatřil však nic, než tříšť vln bijících o útes.

„ To zábradlí jsem včera prohlížel, ˝  řekl Paul pomalu se zvláštním důrazem na každé slovo. „ Říkal jsem si, že ještě něco vydrží, ˝ pokračoval jako by se nic nestalo.

„ A vida nebylo tak pevné jak jsem si myslel. ˝  Julliet spatřila v jeho očích zlý, nepřátelský záblesk a na rtech ironický úsměv, jaký u něho neznala. Zbledla a o krok ustoupila. Paul také postoupil o krok k ní. S tichou nadějí se obrátila k Mathiasově vile. Jedině jejich starý soused ji teď mohl zachránit. Paul se beze slova přiblížil o další krok. Věděla, že ještě jeden krok a nebude mít kam ustoupit. Paul se také podíval na protější útes, nejspíš však ani on starého Mathiase nespatřil, protože se jen zlehka usmál a jeho tělo se přitom pohnulo vpřed …