I.

Spěšně se podívám do mobilu. Půl hodiny času. Zvolním krok a lenošně obcházím náměstí. Nenápadně na sebe juknu do výlohy. Vyzáblá přerostlá puberťačka v džínách a vytahaném triku. Husté vlnité vlasy mi při chůzi rozpustile poskakují po zádech. Zamračím se. Holka, tak ty máš ránu. Přiznej si to, takhle nevypadá seriozní účetní firmy. Nediv se, že tě nikde nechtějí, mají rozum, takové třeštidlo si pustit do podniku, to smrdí krachem. Aspoň sukni sis mohla vzít. Vlastně ne. To rozbité koleno z nevybrané zatáčky na kole tě pasuje na haranta. A to jsi dvojnásobná matka! Taky to podle toho vypadá, honíš se s dětma za míčem, minulý týden si při nohejbalu dokonce rozbila okno.Trapas, ostuda. Manžel musel chudák poslouchat, že by si měl dceru srovnat, mladší děti jsou celkem vychované, ale ta najstarší, s tou to mlátí a taky má strašně pronikavý hlas, řve a směje se tak, že z parapetu padají květy muškátů. Je mi Jirky líto, je o deset roků starší, usedlý čtyřicátník, živí nás, stará se o nás a já se jen vezu a jdu z průšvihu do průšvihu. Dneska mám ale šanci vše změnit. Konečně jdu po dlouhé době na pohovor, rozeslala jsem milion životopisů a stále nic. Všichni jsou do telefonu příjemní, vstřícní a už se neozvou. Ale včera mi volal šéf Kontinentu, velké firmy, chce mě vidět osobně.Připadám si najednou důležitá. Musím zapůsobit. Vypnu neexistující prsa, snažím se neklátit a vypadat solidně. Koutkem oka sleduji svou proměnu v odlesku skla. Zastrčím si triko do kalhot a prkenně, důstojně se nesu. Jsem účetní, paní, manželka, matka...Budu si to opakovat jako mantru a dneska to místo obhájím, musím. Proboha, čas, za pět minut mám být v kanceláři. Vystřelím jak šílenec, uřícená proběhnu vrátnicí a udýchaně vpadnu do dveří budoucího šéfa.

"Co si přejete, slečno?" Prohlíží si mě muž, který jako by z oka vypadl manželovi. Vyšší postava, ustupující vlasy, trochu při těle. Plné rty se mu automaticky stáhnou do upřímného úsměvu. Líbím se mu, ale nebere mě vážně.
"Dobrý den, jsem Veronika Tichá, včera jsme spolu mluvili telefonicky. Chtěla bych se ucházet o místo účetní." Odříkávám naučené věty a připadám si jako idiot. Proč to musí znít tak nepřirozeně? Muž překvapeně zamrká, podívá se do průhledných desek asi životopis a zaručeně hledá datum narození. Rozpačitě si odkašle a přehodí výhybku.
"Dobrý den paní Tichá, Brožek." Podá mi ruku. Pevný stisk medvědí tlapy.
"Posaďte se, dáte si něco k pití?"
Po běhu mi pěkně vyprahlo.
"Jojo, dám, díky moc, mám žízeň jako trám, venku je horko a potom ten sprint k Vám, už jsem si myslela, že to..." Násilím zaškrtím další vodopád slov. Když jsem nervózní, tak žvaním a žvaním. Raději popadnu orosenou, příjemně studenou lahev a neleju si. Bublinky mě štípou v nose až mi vyhrknou slzy. Brožek sleduje jak do sebe lámu sklenici minerálky až do dna. Profesionální maska zmizela, vypadá, že se dobře baví. Měla jsem asi počkat, až mi naleje on, sakra.Chyba v etiketě. Další mínus. Jestli budu takhle pokračovat, můžu se celá rovnou škrtnout.
"Přinesu ještě jednu matonku, jestli chcete." Má smysl pro humor, pro mě ale šibeniční.
"Ne, děkuji." Upjatě odpovím, musím se hlídat, mluvit co nejméně.
"Vystudovala jste obchodní akademii,čtyři roky jste pracovala jako účetní v malé firmě a potom jste odešla na mateřskou..." Předčítá a mrší mi pečlivě vypracovaný životopis obludnými hyeroglyfy poznámek.
"Ano." No vida, jak se umím zestručnit.
"Naše firma blablabla...". Brožek zahájil kecy o prosperitě, významnosti atd. atd. Vypínám. Prohlížím si kancelář. Šanony srovnané, na stole perfektní pořádek, na stěnách studené obrazy. Účelnost bez života. Zvláštní.
"A tohle je paní Šimková." Zahřmí šéf a probudí mě ze zadumání. Třesu si rukou s drobnou starší paní,nejmíň o metr menší než já. Už třikrát si posunula na špičatém nose přísné brýle, za kterými těkají chytrá očka. Sevře úzké rty a v duchu si mě hodnotí. Autorita z ní sálá a vše staví do pozoru, včetně mě.
"Pojďte se mnou slečno, ehmm vlastně paní..."
"Tichá." Snaživě doplním a zkoušení začíná.
"Jak by jste zaúčtovala přijatou fakturu? Stačí akontace."
Rychle ze sebe chrlím čísla a účetní se začíná rozehřívat.
"Mzdy zaměstnanců, faktura za stroj, pokladní výdaje..."
Potí se mi ruce, ale zatím jsem neudělala chybu. Přivře inteligentní očka a je vidět, že chystá triumf.
"A co..." Vyštěkne cizí slovo, které jsem v životě neslyšela. A je to v pytli!
"Nevím." Odpovím po pravdě a udělám dobře. Účetní se napřímí a s požitkem rozbaluje účetní bonbonek a vychutnává si převahu.
"Paní Tichá, chvilku tady počkejte." Mrkne na mě přátelsky a odcupitá.
Sedím, čekám, nekonečné minuty se vlečou. Z podskla se na mě zubí roztomilý hošík, asi vnouček. Tlustý svazek zákonů je značně opotřebovaný. Úhledný nepořádek na stole dýchá zapálením pro práci. Líbilo by se mi tady.
"Tak kdy můžete nastoupit?" Šéf s účetní se na mě usmívají. Ztuhnu. Necítím nic. To, co jsem si ze srdce přála je tady, ale štěstí se někde courá, nedochází mi. Zaraženě mlčím.
"Hodilo by se vám to od prvního?" zvedne Brožek povzbudivě obočí.
"Ano." Odvětím dnešní otřepané slovo a už stojím venku. Pomalu mi dochází celá pravda. Jsem zaměstnaná, už nejsem příživník, balvan na krku rodinného rozpočtu. Ale chci to vůbec? Ráno brzo vstávat, nemít čas na čtení, ztratit bezstarostnou svobodu? Ano! Skočím do života, budu vydělávat,poznám nové lidi. Jooo. Konečně dorazila radost. Budu dospělá.


II.

Tichý byt dýchá atmosférou včerejška. Rozházené kostičky stavebnice se válí snad v každé místnosti. Mrtvolky zlých dinosaurů nebezpečně ježí ostré plastové ostny a číhají na má neopatrná chodidla. Vezmu koště a smetávám všechny účastníky gigantické bitvy o pahorek Cháj do krabice. Jirka má pravdu, tohle by měli dělat kluci, věk už na to mají. Rozmazluju je na úkor samostatnosti. Ve své nedůslednosti se nechám vždycky ukecat.
"Mamkoooo, ještě chvilkůůůů."Skučí pokaždé Kubík a já podesáté říkám."Naposledy!" A v devět musí jít spát a úklid zbyde na mě. Včera jsem ale podlehla naposledy, dnes nemilosrdně utnu hru v osm i kdybych tím měla způsobit zánik druhohor. Za týden jdu do práce, nejvyšší čas změnit rodinná pravidla. S povzdechem si sednu na dětský kobereček se silnicemi, mořem a tlustými nosorožci na podivně utkané Africe. Natáhnu se pro nejbližšího plyšáka, medvídka mrzáčka. Kluci ho milují natolik, že při jedné pranici přišel o tlapku a ouško. Dívám se na něho a přepadne mě sentimentální nálada jak vystřižená z nejhorší brakové literatury. Tisknu méďu v náručí, nos zabořený do heřmánkem vonícího kožíšku a šeptám mu:" To bude dobrý, zvládneme to, všichni." V tom si všimnu, že má jen jedno knoflíkové očičko a z nepochopitelného důvodu se rozzvlykám.Brečím a brečím, je mi líto médi a sebe a všeho co ztrácím. Z očí mi teče jak z vodovodu a vyplavuje se ze mě napětí,rozrušení, strach z neznáma. Pustím si nejsmutnější CD co najdu a melancholicky štkám se zpěvákem balady. A vidím se z dálky, dokonale pitomou, směšnou ženskou, která bulí pronic zanic. Holka, takhle by to nešlo. Vyskočím a běžím do kuchyně a už třískám jedno vejce za druhým a šlehám sníh na piškotový dort. Vlastně jsme tu novou práci ještě neoslavili.

"Maminko a kdy přijde tatínek?"Ptá se šestiletý Péťa a mlsně se culí na nazdobený dort.
"Každou chvilku, broučku." Pohladím synka po hlavě.
"Broučku, broučku, kde máš Berušku?" Posmívá se o dva roky starší Kubík a já si uvědomuju, že zdrobnělinky jsou pasé.
"A ty seš hovnivál!" Zaječí plačtivě mladší a skočí Kubíkovi na záda.
"A dost!" Zařvu já, až sousedi nadskočí a začnou sepisovat petici proti nadměrnému hluku.
Už aby tu byl Jirka, kluci ho milují a poslouchají na slovo, na první.
"Víte co kluci, taťka se zdržel v práci, nakrojíme dorta sami, jo?"
"Jooooo!" Zajásají oba svorně a hádka je zapomenuta. Ládují se, až se jim syslí tvářičky nadouvají.S pýchou si je prohlížím. Povedli se. Cvalíci po tatínkovi, nejvyšší ve třídě, samé jedničky. Jsou pro mě to nejdůležitější na světě, věnuju se jim, předčítám jim už od batolátek. A taky si je paní učitelky chválí, jakou mají slovní zásobu.Andílci moji.
"Nech měěěěěěě!"Ječí Kubík a rve Péťovi chomáče blonďatých vlásků.Mladší mlčí a urputně se zakusuje bráchovi do nohy. Rychle se zorientuju.Boj propukl o marcipánovou růžičku.
"Já ji chci, ne jáááá." Vřeští ďáblíci a mě dochází trpělivost a síly. Otvírám dvířka skříňky, kde mám ukryty poklady pro stav nejvyšší nouze. Lstivě vytáhnu dvě prasátka z mandlového těstíčka a zacpu rošťákům nasupené pusinky. Užívám si minutu nádherného ticha. Jirka by prohlásil, že je to nevýchovné a měl by pravdu, ale není tady, má smůlu. Hrábnu do skrýše ještě jednou a nechám si na jazyku rozplynout posledního marcipánového čuníka.

"Krásnou dobrou noc, holčičko."Jirka mě hladí po vlasech. Rozespalé oči mhouřím na budík. Půlnoc.
"Měli jste moc práce, viď?" Zamumlám a znovu usínám.
V polospánku slyším crčení sprchy a cítím Jirkovu vodu po holení. Jsem ospalá, malátná, ale stějně čekám...Konečně, tygří skok do postele a už se rozplývám v laskání a hlazení muže.Něžně si mě bere a mě se i po tolika letech točí hlava.Společně se zachvějeme a spíme, ruce propletené jako poprvé.

"Tůtůtůtůtů!!!" Vřeští ohavný budík a bere mi miláčka z náručí.
"Už musím, lásko."Políbí mě a spěchá do koupelny. Se zalepenýma očima se vymotám za ním. Ještě chviličku si ho chci užít.
"Přijdeš dneska dřív?" Ptám se s nadějí.
"Uvidím." Odpovídá myšlenkami jinde. Už jsem ho ztratila. Připadám si jako v pohádce, s tmou přichází a s prvním slunečním paprskem mizí. Buch, zaklapnou se dveře a po muži mi zbylo pod peřinou jen smutno...
Zasním se a vzpomínám.

Koukal na mě od baru. Uhrančivé tmavomodré oči. Uváděl mě tím do rozpaků, nervozně jsem si špitala s kamarádkou, ale lákalo mě stále se dívat jeho směrem.Přišel na ploužák. Vzal mě za boky silnýma, jistýma rukama. Propadla jsem mu během první minuty. Vedl mě, myslela jsem, že studem omdlím, ale on mě držel pevně a zvládal situaci. Cítila jsem sílu a podvolila se. Byl vážný, galantní, můj první milenec. S pár klukama jsem si předtím na rande vyšla, ale uspěchané, neobratné polibky mě utvrdily v přesvědčení, že si počkám na toho pravého i když je to nemoderní. V den osmnáctých narozenin jsme se poprvé milovali. Připadala jsem si jako princezna, svíčky, postel obložená květinami...Pět roků jsme spolu chodili, v týdnu do kina, o víkendu jsme se milovali ve vypůjčeném bytě. Jirka na mě nikdy neměl moc času,pracoval, vydělával na byt, potom přišly děti, další výdaje. Někdy mám pocit, že ho neznám. Vím, že má rád svíčkovou a jak to chce v pelíšku, ale netuším co cítí, prožívá. Každý den mi vyznává lásku, miluje mě.Já bych si ale ráda povídala o kravinkách všedního dne, koho potkal, kdo ho naštval, jaká blbůstka ho potěšila. Moc nemluví. Nikdy mi neřekl jedinou příhodu z dětství. Když jsme sami,milujeme se a když jsou s náma kluci, jsme rodina. Asi moc přemýšlím, nemám si nač stěžovat, kamarádky mi upřímně závidí manželství, rodinu. Mě ale něco schází, netuším co, ale schází. Jsem věčně nespokojená nevděčnice.Stydím se za to.

III.

Beru za kliku. Za dveřma na mě čeká nový život. Polykám na prázdno. Chvěji se nervozitou. Vnímám každičký pohyb, zvuk, barvy jsou jasnější, kontury ostřejší. Před týdnem jsem se díky zpoždění nestačila vynervovat. Teď mě zalévá horko i chlad. Vstoupím.
"Dobrý den, paní Tichá." Šéf ladně obejde stůl a podá mi mohutnou ruku. Dívá se mi zpříma do očí, září širokým úsměvem.
"Vítejte, doufám, že se Vám u nás bude líbit." Prodlužuje stisk a přidá ještě druhou tlapu. Je to od něho milé, ale uvede mě do zmatku.
"Dobrý den." Odpovím odtažitě a vyrvu prsty z mužského sevření.
Šéf pohasne. Vlídnost se vytratí. Zasedne za stůl a ublíženě rovná papíry.
"Paní Šimková na Vás čeká ve vedlejší kanceláři."
Řekne tiše aniž by se na mě podíval.
Zničeně odcházím. Holka, to si teda zvorala. Skvělý začátek. Hlavně, že nesnášíš konformitu a zachováš se jak upjatá stará panna.
Vyděsil mě, jak se ke mě řítil, ty ruce, energie, proč musí být tak podobný Jirkovi...
Otevřel se, nabídl přátelství a ty se k němu otočíš zády. Zdrhneš jak poplašený zajíc. Zranila jsi ho...
"Tak děvenko." Zubí se účetní a vysvobozuje mě z trýznivého sebezpytování.
"Ukáži Vám náš program. Dlouho jsem vybírala z dostupného softwaru a nakonec zvítězil AX."
Široce mi osvětluje nekonečné přednosti favorita. Drobné nedostatky už samozřejmě geniálně pořešila. Uvolňuji se. Paní Šimková je natolik zažraná do oboru, že působí nakažlivě. Vplouvám do harmonie a logiky čísel, čas plyne a je mi fajn. Účetnictví má předvídatelné zákonitosti. Jedna a jedna jsou dvě, 321 Dodavatelé.Proč se musí ve vztazích vždy nacházet nevypočitatelná veličina?
"Jedenáct hodin, oběd, děvčata."
Šéf stojí ve dveřích. Ani stopy po smutku. Paní Šimková zasouvá šanony do skříně a Brožek mně vyzývavě sjíždí pohledem postavu. Zrudnu a topím se v rozpacích. Je mi strašně i příjemně. Tělo ztuhlo v malátné sladkosti. Jdu k věšáku pro kabelku. Pod Brožkovým upřeným pohledem si připadám nahá a neohrabaná. Každý pohyb mě stojí nepředstavitelné úsilí. Jsem jak robot, kterému zkratovaly kontakty. Neovládám tělo a zakopnu o židli.
"Pozor holčičko." Šéf mě chytne za pas a přitiskne k sobě. Krásně voní. Pustí mě chvilku před tím, než se otočí účetní. Jsem vykolejená z oslovení, doteku, ze vzrušení, které ve mě Brožek probouzí. Dlouho jsem nepřišla mezi lidi a teď nevím, co je přípustné. Chová se šéf galantně nebo mě balí? Měla bych se bránit? Ale jak? A proč? Nic se přece nestalo...

IV.

Pobíhám v kuchyňce sem a tam. Připravuji občerstvení. Chipsy, oříšky, chlebíčky, zákusky rovnám do úhledných obrazců. Otírám skleničky na slavnostní přípitek. Šéf má narozeniny. Ve dvanáct se sejde vedení podniku, pozvali jsme i pár externích hostů.
Kdybych před dvěma měsíci nahlédla do budoucnosti, nepoznala bych se. Žena jak z obálky modního časopisu, v decentním kostýmku, vlasy vyčesané do vysokého drdolu, z kterého koketně padá několik uvolněných loken, oči svůdně přimalované. Asistentka ředitele, Brožkova pravá ruka.
Karel mě nechal týden v péči Marušky s paní Šimkovou si už také tykám, ale pak si mě zabral pro sebe. Chodím s ním na pracovní schůzky, obědy, diktuje mi dopisy. Nevynechá jedinou příležitost, aby mě vzal kolem ramen, pohladil, dotknul se mě. Jednou se dokonce tak rozněžnil, že mě pošimral pod bradou, připadala jsem si jak náš králík, domácí mazlíček. Říká mi, že jsem sluníčko, radost, nabíjím ho energií. Těší mě to, lichotí, jsem důležitá, dospělá, potřebuje mě. Nechal mi volnou ruku při výzdobě kanceláře. Vyměnila jsem nudné bezbarvé abstrakce za pestré krajinky plné života. Prozařuji jeho šedivé, smutné dny energií. Maruška mi vyprávěla o jeho manželce, úspěšné podnikatelce, která všechen čas věnuje firmě a o dvacet roků mladšímu milenci. Karel se s tím smířil, nechce rozvracet dětem domov, citově ale strádá, trápí se.
Vážím si ho, věřím mu. Touží po mně, svěřil se mi s tím. Zval mě na krásný víkend ve dvou, ví, že mně také není lhostejný, ale odmítla jsem. Obávala jsem se uražené ješitnosti, nemusela. Obdivuje mou pevnou vůli, věrnost, přeje mi šťastné manželství. Vidí ve mě vnitřní krásu, ta ho dostává. Ženu jako jsem já prý ještě nepotkal. Jirka se nevzdal přesčasů ani o víkendu, firma ho potřebuje, ale poslední dobou mi to nevadí, nejsem osamělá. V práci mám Karla a o víkendu se věnuji dětem. Jsem spokojená a šťastná.
Jen ta pušapka proklatě dře. Proč mám ze sebe dělat něco, co nejsem, imitovat neexistující tvary? Mohu být ale ráda, že jsem uhájila alespoň botky bez podpatků. Vizážistce nestačilo 180cm, chtěla veledílo, které na mě spáchala, pozdvihnout ještě o 10 cm. Uznávám, v zrcadle na mě nevěřícně kulila oči manekýna, která by s klidem mohla vyrazit na molo. Kdyby ovšem po prvním kroku nenásledoval pád. Po několika snaživých ale neúspěšných pokusech se vizážistka slitovala a vzdala se podpadkových ambicí.
Když jsem přišla první den po proměně domů coby zmalovaná dáma kluci mě nepoznali a potom se lekli.
"Maminko, kdo Ti udělal ty modřiny na očích?"
Vyděšeně zašeptal Péťa.
Hned když přijdu domů svlékám tu hnusnou podprsenku, smeju šminky a svobodně dýchám. Všechny vizážistky světa mě mohou být ukradené...

"Tak tohle je mé zlatíčko, poklad!" Šéf mě hladí po zádech a chlubí se hostům, kteří si mě prohlížejí se vševědoucím úsměvem. Vím co se po podniku šušká...Úzkoprsé dušičky ani nenapadne, že bychom mohli být jen přátelé. Je mi to jedno a vlastně mě i role údajné šéfovi milenky baví. Muži okolo mě mlsně krouží, zdánlivá povolnost mi přidává šmrnc, hříšné tajemství přitahuje pozornost, probouzí fantazii. Ženy mě s křivým úsměvem pomlouvají a závidí mi. Jediná Maruška mi zůstala nakloněna, intriky ani vzhled jí nezajímají, hodnotí lidi podle toho, co mají v hlavě. Já jsem u ní obstála, je ráda, že se má komu chlubit s účetními vychytávkami. Sedíme u stolu, cpeme se chlebíčky a doléváme víno. Společnost se pomalu rozchází. I za Maruškou se zábouchnou dveře. Zůstaneme s Karlem sami.
Jsem uvolněná, klidná, neostýchám se jako první den, alkohol odstranil i poslední zábrany.
Karel přisedne blíž a dívá se na mě zamženýma očima.
"Miluji Tě, ale to Ty víš, viď." Hladí mě něžné po vlasech. Nakloní se a chce mě políbit. Najednou jsem naprosto střízlivá.
"Víš, že nesmíme." Špitnu jemně a odsednu si.
"Aspoň jeden polibek, to bys pro mě mohla udělat." Vyčítavě žadoní a chytne mě za ruce.
V hlavě se mi přelévají myšlenky sem tam, mám, nemám. Věrnost je tak krutá. Po Karlovi toužím, on po mě, nač se trápit, nedat průchod přirozenosti. Nevím, jsem nerozhodná, otupělá alkoholem, bezradná.
Karel vycítí mé váhání a bez ptaní mě vášnivě líbá. Tělem mi pulsuje touha, sladkost, bylo by krásné se tomu podat, zapomenout. Karlova ruka mi zajíždí pod sukni, rozbuší se mi srdce. Cítím nebezpečí, strach a tepající chtíč, který mě strhává do černé propasti. V rádiu začnou hrát písničku, která patří jen mně a Jirkovi. Skladba se rozehrává a ve mně se všechno obrací. Ucítím prudkou lásku, stesk, hrůzu, právě Jiřího podvádím, klamu ho, jsem zrádkyně! Vytrhnu se Karlovi z náruče, hodím na sebe plášť a utíkám pryč. Ani nevím kam, hlavně pryč. Zastavím se až před budovou, kde Jiří pracuje. Překvapeně si uvědomuju, kde to jsem. Chci Jirku vidět, alespoň na chvilku. Vynechám výtah a vyběhnu čtyři poschodí, udýchaná otevřu dveře a spatřím ho, Miláčka, manžela, moji Lásku. Stojí a třeští na mě oči. Klečí u něho rusovláska a...Nechci to vidět, pochopit, vše se mi zalévá slzami, dusím se hořkostí, právě se na mě zřítilo nebe, zhroutil se vesmír, který jsem si vysnila...

V.

"Promiň Veroniko, promiň mi to, prosím Tě."
Tři hodiny ráno. Celou noc mě Jirka odprošuje, brečí, chce odpustit. S Karolínou se seznámil před rokem. Byla u nich v podniku na praxi. Inteligentní, krásná holka, dračice. Okouzlila ho, svedla, zatáhla do vysokoškolské bezstarostnosti. Často se milovali. Jirka tohle slovo odmítá.
"Nemilovali jsme se, jen šukali, bez lásky, miluji Tebe holčičko."
Hezké, kvůli šukání mě zradil, podváděl, dával čas, sebe jiné. Je mi divně. Necítím nenávist, lítost, necítím vůbec nic. Naprostá apatie. Jiří se mi svěřil s tolika vinami, tíží ho. Jenže mě to mozek, srdce přestalo brát, jako by se to stalo někomu jinému. Příběh cizích lidí. Dělali to různě, některá slova ani neznám, nechci znát, nechci, aby mě je Jirka vysvětloval. Karolína si občas přivedla i kamarádku, líbala se s ní, milovali se všichni dohromady. Potom přišel domů a dal si ještě mě. Je mi z toho špatně, zvedá se mi žaludek z manžela, z vlastní naivity, jak jsem mohla být tak slepá? Nejsem úplně mimo, vím jak se dnes žije, jak žijí ostatní, nevěra, rozvody, rozvrácené rodiny... Byla jsem pyšná na to, že nás se to netýká, že jsme jiní, čistší...Bezmezně jsem Jirkovi věřila. Byla to chyba. Důvěra bez nejmenších pochybností je jen šidítko, pohodlnost, kdy si člověk nechce připouštět určité možnosti, znepokojovalo by ho to. Raději žije na růžovém obláčku nereálných představ. Miláček ho přeci nemůže zranit, nebyl by toho schopen, on je dobro. Jenže život není pohádka o dobru a zlu. Miláček nechce ublížit a přesto to udělá, podlehne slabosti a je to. Charakter se zlomí jak strom ve vichřici. Chápu to, stane se to, sama jsem balancovala nad propastí, ale já jsem nezradila a Jirka ano. Neodpustím mu to, nejde mi to.
"Holčičko, jsi moje jistota, potřebuji Tě, nesnesu, aby ses na mě zlobila."
Jiří hučí a hučí. Chvěji se, napovrch to není vidět, ale uvnitř mám takový zvláštní třes. Divné...
"Odpusť mi, odpusť mi, odpusť mi..."
Jiří monotónně opakuje stejnou větu a znovu:
"Odpusť mi, odpusť mi, odpusť mi..."
Cítím vibrace, zesilují, asi v mozku, nevím, někde uvnitř mě. Koukám si na ruce, třesou se. Co to je? Co se to děje?
Drkotají mi zuby...
"Odpusť mi, odpusť mi, odpusť mi..."
"NÉÉÉ!!!"
Někdo křičí, slyším hlas, ženský, vysoký, přiškrcený.
Jsem to já. Válím se po posteli, celá se klepu a chrčím jak postřelené zvíře:
"NE!NE!NE!"
Už se neslyším, vypíná se mi mozek, ne do temnoty. Jsem věc, živá věc, která vegetuje, dá se s ní pohybovat, ale sama není schopná ničeho.
Asi jsem se zbláznila.
Ta myšlenka odkudsi připlula a ťuká mi v prázdném vědomí.
To je ale hrozné? Co budu dělat?
Otázky přilétly a střetly se s myšlenkou jak koule na kulečníkovém stole.
Co kluci? Co s nima bude???
Ohňostroj emocí mi vybuchl v hlavě. Vracím se zpátky.
Vnímám zešeřelou ložnici, vidím Jirku jak na mě zírá s otevřenou pusou, poznávám sebe, jsem podivně zkroucená, v rukách mám chomáč dlouhých vlasů, mých vlasů. Slintám na polštář, jak tříměsíční dítě.
"Veroniko?!se mě chce dotknout, vypadá vyděšeně.
Uhnu před ním, jako bych se ho štítila.
"Chceš něco? Jak Ti mám pomoct?" Ptá se vyschlým hlasem.
"Přines mi prosím Tě vodu, jo?" Vymáčknu ze sebe slova.
Piju z hrnku, trochu si bryndám na noční košili, ale už se tolik netřesu. Je mi normálně, skoro. Připadám si jak sklenička těsně před tím, než dopadne na tvrdou zem a roztříští se na tisíc kousků. Zatím držím pohromadě.
Jirka na mě stále kouká.
"To bude dobrý." Přesvědčuji jeho i sebe.
"Musím se vyspat, nic neříkej a nech mě vyspat, chci spát!"
Jiří poslušně lehne, bojí se pohnout.
Zakutám se do peřiny, stočím se jak embryo. To bude dobrý, opakuji si a usínám. Poslední myšlenka mi probleskne hlavou. Babička.
"Holka, ty budeš mít těžký, složitý život, jsi moc citlivá, příliš se rozdáváš. Ještě že máš po tátovi dobrý kořínek, ze všeho se vyhrabeš, oklepeš a půjdeš dál."
Bude to dobrý, zamumlám si a spím.


"Veroniko, něco se Ti stalo?" Maruška si mě starostlivě prohlíží.
"Všechno dobrý." Utrousím a ponořím se opět do zarytého mlčení. Poslední dny nemluvím, žiju si ve vnitřním světě a na okolí reaguju jen když je to nezbytně nutné.
V hlavě stále přemílám skutečnost, snažím se jí uspořádat, roztřídit, srovnat se s ní, zaujmout postoj, jakýkoliv. Vznáším se vysoko nad vodami života, nezúčastněně pozoruju rozmanitost oceánu emocí, tužeb, snažení, marného, zbytečného. Nechce se mi už koupat v těch kalných vodách. Jsou plné zrady a nejistoty. Zklamání by mě táhlo ke dnu. Ztratila jsem pevninu, směr, smysl. Hodnoty, kterým jsem věřila se rozplynuly, nemám se čeho chytit. Potácím se ve vzduchoprázdnu, stav morální beztíže.
Proč bych měla Jirku omezovat, když touží po jiných, proč mu je nedopřát. Milovat znamená chtít pro druhého to nejlepší. Miluji ho? Drásá mě to, ale ano, cítím pouto, pevné, svazující. Miluji ho i nenávidím. Oklamal mě a ta potupa požírá duši. Každá zlá myšlenka ukousne kus. Chramst, chramst, chramst, sama sobě požíračem. Místo srdce černá díra.
Ničí mě, že mu nedokážu odpustit. Slíbil, že se s Karolínou rozejde, udělá za špínou posledního roku chirurgicky čistý řez a budu jen já, kluci, rodina. Nevěřím mu, myslí to vážně, ale nedokáže to. Zvykl si na moc silné podměty.
"Rok není věčnost,Veroniko." Hájí se.
Podváděl mě už od začátku, tuším to, cítím. Karolína byla jen vyvrcholení, hřích, který vybočoval z běžných měřítek a který přestal zvládat. Vzrušoval ho natolik, že padly veškeré zábrany, překročil meze lidství. Poddal se zvrhlostem, smyslnným prožitkům, které živočišnou silou zatemnily rozum, unesly ho na otevřené moře zvířecích instinktů. Zaslepeně si užíval, ale ve chvílích vyčerpání, přehlcení, znechucení se hluboce styděl, sám před sebou. Chtěl s tím přestal, stačil ale jeden Karolínin telefonát a vrhl se přes palubu znovu, vábení sirén má neodolatelnou sílu přitažlivosti. Pár přílivů a odlivů a začal se bát, démoni chtíče ho trhaly na kusy. Chtěl, aby to už skončilo, cítil vinu, potřeboval být dopaden, odsouzen, potrestán, nebýt v té hrůze sám. Podvědomě riskoval, nezamykal dveře, schůzky byly stále častější...
Nic nepopíral, přiznal se, svěřil se mi, vykoupal nevinnost ve stokách požitkářské zkaženosti. Chtěl se očistit. Hříšník se ale nemůže vrátit zpět, zakázané ovoce příliš prorostlo tělem, smysly, stalo se součástí osobnosti. Drží se mě, křečovitě se přimkl a doufá, že ho zachráním, že všechno bude jako dřív. Rodinný život, který si občas zpestří obyčejnou nevěrkou, kterou páchá kde kdo. O ženách před Karolínou nemluví, ale byly. Zajímavé, jak mi je najednou všechno jasné. Prozření? Kruté...Pravdivé...Během pár dní jsem dohonila roky naivní dětinskosti. Sáhla jsem si na dno a nalezla poznání. Každý psycholog by mi mohl závidět. V instinktivních hlubinách leží podstata všeho. Stačí se jen zhroutit...Stýská se mi po bezstarostné nevědomosti. Získala jsem dospělost, po které jsem toužila. Přání jsou nebezpečná, nejvíce ta splněná. Cítím i sílu, hutnou, syrovou energii, která mě nenechá padnout. Děti mě potřebují. Jirka taky. Miluje mě, je vyděšen, bojí se o mě, o vztah, o rodinu. Jsme jeho zázemí, ale nestačíme mu. Nikdy nevystoupí z vlaku stále nových vůní, doteků, rozkoše. Mám dvě možnosti. Buď budu Jiřímu tolerovat vedlejší vztahy nebo se s ním rozejdu. A právě to je ta past. Nevěra mě ničí, s Jiřím už ani nespím, rozchod si ale neumím představit, jsme příliš srostlý. Bezvýchodná situace, která mi neustále krouží hlavou. Had uroboros zakousnutý a dávící štěstí, klid, mě.

VI.

Oběd. Jídelnou proudí mračna lidí. Jedí, klábosí, sjednávají obchody, pomlouvají se a flirtují. Velice živá a plodná místnost. Stoupnu si do fronty a vychutnávám samotu v davu. Šéfa s účetní mi na chodbě přebral náměstek a já se s ulehčením vytratila. Karel si mě nevšímá. S mužskou ješitností si myslí, že mě tak sebral jeho narozeninový útok. Možná se i trochu stydí, každopádně je to problém a on problémy nemá rád... Nevidí, neslyší, není a mě to vyhovuje. Otevření soukromí bych nesla těžce.
Podnikem letí fáma o mém vyvržení z šéfovi postele. Je úsměvné, co dokáže lidská touha po senzaci vymyslet za dramata. Stačí pár základních faktů a lidé si už příběh domyslí, rozkošatí, nudící se mozky pracovníků jsou nesmírně tvořivé...
U okna zahlédnu volný stůl, sednu si k němu a pochutnávám si na řízku. Záliba v jídle mě neopustila.
"Mohu si přisednout?" Modrooký blonďáček stojí nerozhodně přede mnou a rozpačitě se usmívá.
"Jasně." Usměju se taky, překvapena, že to ještě dokážu.
"Dneska je tady narváno, co?" Dodává si mladík odvahu prázdnými slovy.
"Hmm."
"Jste krásná."
Zaskočí mi a rozkašlu se. Tohle jsem nečekala!
Blonďáček oběhne stůl a rázně mi buší do zad. I když je drobný, má sílu. Kuckám se jídlem, z očí mi tečou slzy, rudnu v obličeji. Nevím proč, začnu se smát. Situace mi připadá komická, jak scénka z němého filmu.
"Jste veselá, další bod." Spokojeně pronese zajíc. Nevěřícně na něho koukám. Kolik mu může být? Už pracuje, takže nejmíň osmnáct, ale vypadá na základku.
"Nešla byste na večeři?" Pokračuje odhodlaně.
"To by asi nešlo..."
Nejednoznačně odpovím. Měla bych ho utnout, zamračit se a zchladit všechny naděje. Ale nechce se mi, baví mě...
"Určitě to nějak vymyslíte...Víte, vidím Vám na očích, milujete mě, ještě o tom nevíte, ale je to tak..."
Směju se jak pominutá, ten kluk je kouzelnej. Lidi od sousedních stolů se otáčejí, něco jim nesedí nebo nové dějství?
"Obávám se, že doma by z toho nebyli nadšeni."
Opatrně naznačuji. Chci si ještě chvíli hrát...
"Starostliví rodiče?"
Ptá se s převahou zkušeného uprchlíka z domova.
"Rodiče mám celkem zmáknuté, ale manžel, nechce mi dovolit scházet se s krásnými mladíky."
Tvářím se přehnaně smutně a z pod řas na něj vrhám provokativní pohledy.
"A co tedy máte večer v plánu?"
Nevzdává se.
"Budu se věnovat dětem..." Zvážním, realita mě zase dohnala. Hochu a teď zdrhneš. Omyl.
"Manžel pohlídá!" Prohodí rozzářeně, s lehkostí přetne gordický uzel. Překvapeně na něj pohlédnu. Proč ne? Jiří může všechno a já nic? Mám neodolatelnou touhu udělat něco bláznivého, jít na večeři s tím holobrádkem, který je o hlavu menší a vypadá na patnáct. Mám plné zuby pokrytecké slušnosti, za kterou se skrývá faleš a zrada.
"Kolik Ti je?" Automaticky mu tykám.
Napřímí se a s hrdostí řekne:
"Pětadvacet."
To bych mu teda nehádala...
"Za čtyři roky..." Dodá a v očích mu hrají modré ohníčky. Rošťák, drzej, sympatickej, divoké mládí, které mi Jiří vzal.
"A Vám?" Neslušná otázka.
"Bude mi jednatřicet..."
"Miluji starší ženy."
Tak už jsem starší, připadám si najednou na sto.
Mladík se nahne přes stůl, sune se ke mně jak had.
"Jsi sexy. Chci Tě..." Zašeptá z bezprostřední blízkosti. Ohromí mě a vzruší. Rychle vstanu a bez pozdravu odcházím uklidit tác s nádobím. Neohlédnu se. Nesmí vidět, jak na mě zapůsobil. V duchu přepočítávám roky, je o deset let mladší, to nejde, jsem proti němu stará. A ty jeho dětské rysy. Připadám si jak pedofil.
"Veroniko, Ty úplně záříš." Dorazí mě Maruška. Jdu k zrcadlu a prohlížím se. Opravdu, oči se mi zvláštně lesknou a vlasy se zpevnily, nabraly sílu, zplihlost posledních dnů je pryč. Ale co ty vějířky? Přistoupím blíž a bedlivě se zkoumám. Vrásky! Kdy se mi udělaly? Těch pár čárek mění zásadně situaci. Nemůžu se mu líbit. Ten kluk si ze mě utahuje. Budu se mu vyhýbat, ignorovat ho... Jaké by to asi bylo, líbat tu hebkou, bezvousou tvářičku? Zděšeně zaplaším myšlenku. Jseš stará a trapná. Holka, mládí skončilo. Teď už se budeš věnovat jen dětem, práci. Je to řešení. Příroda ti ho jasně naznačila, nedělej, že sis nevšimla toho šedivého vlasu. Své sis užila, máš na co vzpomínat, na chlapi se vykašli. Jsou s nima jen potíže... Jestli se narodil na jaře, tak je mladší jen od devět roků. To není tak zlé, je to pod desítku...Je to celá věčnost! A určitě je mladší nejmíň o jedenáct! Achjo, nepřekročitelná propast. Ale ty vlasy, plavé, rozcuchané, zabořit tak do nich ruce a pomuchlat je, nabrat z nich pel bezstarostnosti...Ticho!!! Manželství v troskách a ty se zabýváš mladíkem, který se možná vsadil s kamarádem, že nasadí řediteli parohy...Musím si od něho držet odstup. Třeba se mu ale opravdu líbím a možná je do mě i zamilovaný... Ta myšlenka mě vzruší, plavu v touze být dobývána, milována, být pro někoho jediná...Lámu nad sebou hůl, jsem beznadějný případ. Cestou domů si zvesela vykračuju a v hlavě si přehrávám dnešní setkání. Problémy s manželem se kamsi vytratily...

VII.

Bloudím královstvím tisíce a jedné noci na perském koberci utkaném z blonďatých vlásků, hebké kůže a horkých vzdechů mladistvé touhy. Opojné představy. Usmívá se na mě z druhé strany jídelny. Pevné, rozhodné rty semknuté do chlapeckého úsměvu. Krásné bílé zuby. Modré safíry očí září a pálí odhodláním svést mě, ochutnat, přemoci. Sklopím oči a nevšímám si ho. Duši i tělo rozechvívá hejno třpytivých, barevných motýlků blaženosti. Cítím svíravý, nutkavý chtíč vrhnout se mu do náručí, klesnout s ním do zakázaného hříchu. Bojím se. Čeho? Hranici věrnosti jsem už překročila. Stačil hlad po milování a Karlova přitažlivost. S Jiřím spát nemohu, snažila jsem se, ale tělo odmítá. S podivnou ženskou logikou jsem se odevzdala muži, který by mohl být jeho dvojčetem. Čekala jsem přeskok do identické postele? Zlákala mě vůně podobnosti, zvyku? Chtěla jsem návrat, připomínku šťastného domova před velkým krachem? Samozřejmě, že se zázrak nekonal. Ale není to špatné. Napoprvé hladové, živočišné, nutkavé. Sex bez lásky, z nutnosti, z nevyhnutelnosti má svou pudovou sílu. Nesblížilo nás to, neoddálilo. Jsme obchodní partneři, v práci i v milování. Potřebujeme se, vyřešili jsme si navzájem problém, občas zajedeme za město, pokaždé do jiného penzionku a uděláme si dobře, ukradneme trochu potěšení, co nám život odpírá, uvolníme napětí. Věříme si, jsme v podobné situaci, nechceme ničit rodiny, i když manželství nefungují. Chápeme se a nemilujeme. Nemiluji nikoho, mám ráda, ale vnitřně jsem sama. Prázdné srdce. Děsivá svoboda. S manželem mám děti, s Karlem sex a do třetice blonďaté hříšné snění. Život plný záplat. Poslepovaná mozaika potřeb. Žiju po kouskách, ale žiju...

"Miluješ ho?!"
Řítíme se prostorem nejméně stovkou. Na tachometr se nedívám, je mi špatně i bez toho.
"Miluješ ho???!!!"
Tomáš rozčileně křičí a zvedá ruce v teatrálním gestu.
"Ne. Hlavně se uklidni a drž ten volant!"
Strach mi dodá důraz. Blonďatý šílenec poslechne a řídí ukázněně. Otočím se, šéfovo auto v nedohlednu. Karel jede spořádaně, bezpečně, nepřekračuje rychlost. Proč na mě musel vyjít nejmladší, nejzbrklejší, nejpřitažlivější řidič? Tomáš by měl okamžitou odpověď -
osud!

Na veletrh jsem měla jet se šéfem a účetní, Karlova manželka však projevila zájem jet také, byla jsem bez váhání odstraněna.
"Veroniko, nehodilo by se to. Připadal bych si před Marcelkou trapně."
Neřekla jsem nic, ale dotčení nešlo přehlédnout.
"Musíš to pochopit, jsi mé sluníčko, potřebuji Tě, manželka má ale v určitých situacích přednost. Tolerujeme si vedlejší vztahy, nežárlíme na sebe, co mám Tebe, jsem šťastný, opravdu."
Přitiskl mě k sobě a políbil, hned se ale poplašeně odtáhl. Nebyli jsme sami.
"Marcelka je skvělá, nemusím jí nízce lhát, přeje mi Tě."
Zabrousil zrakem směrem k manželce a ujišťoval se o její toleranci. Marcelka se na nás shovívavě dívala, dokazovala velkorysost, pokrokovost, výši své skvělé osobnosti. Kráva,kráva,kráva!!! No, tak dělej Marcelko, ještě nám požehnej!
"Sama mě postrčila, ať si Tě neodpírám. Je spravedlivá. Nechce si sama užívat s milencem a trápit mě. Jsem pro ní jednička a ona pro mě, to je naše priorita."
Karel se nadechoval k přednášce o sexuální svobodě, kterou ho úžasná Marcelka misionářsky obdařila, ale zarazila ho barva mého obličeje. Rudá. Vzteklá. Jen bouchnout. A tady přede všema??? Vyděšeně zamrkal a já spolkla hlasitost nemoderní žárlivosti. Myšlenky mi však v hlavě praskaly jak zrníčka popcornu.
Fajn, Marcelka je jednička a já jsem dvojka??? To jako béčko??? Karla nemiluji, ale tohle bolí. Zneužívají mě. Jsem protizávaží Marcelčina milence. Hodila jsem se jí. Má Karla zpracovaného, ona Bohyně a já milenka druhé třídy, někde se chudáček musí vybít. Udělali ze mě děvku!!!
"Ukáži Ti náhradní auto."
Karel se mě chtěl zbavit dřív než můj temperament prorazí hranice slušnosti. Mohla bych mu jeho jedinečnou Marcelku ošklivě pokousat...
"Pojedeš tady s Tomášem."
Šok. Vyjeveně jsem koukala na zakázané snění a ono na mě.
První kilometry jízdy ticho. Hlavou se mi táhla rudočerná mračna. Tomáš nervózně řídil.
Na dvacátém kilometru jsem se rozbrečela.
Na třicátém se vším svěřila.
Na padesátém se Tomáš rozhodl mě zachránit.
Na šedesátém jsme právě teď.

"Jak můžeš takhle žít???"
Tomáš tiše nechápe.
"Co bys dělal na mém místě?"
Mládě, nic o životě neví. Nedomýšlí, nevidí spletitost vztahů, nedokáže si představit tisíce odstínů nitek lidské vzájemnosti. Vidí černou a bílou. Já jsem světice obklopená zlými démony. Nesmysl. Je to složitější, propletenější, já to vím, vidím. Jirka ani Karel nejsou špatní, nechtějí ubližovat, oba mě potřebují, zoufale. Váží mě tím k sobě. Slabostí. Má slabost je neschopnost udržet si hranice, stále jen někomu sloužím, podléhám. Naprostá absence sobectví je zničující, rozvratná. Každý extrém je předurčen k přepólování, k popření sám sebe, k zvrhnutí v opak. Co chci já? Po čem toužím? Stále řeším druhé a o sobě nevím nic. Kdyby se tu zjevil stařík a chtěl mi splnit tři přání, měla bych problém. - Něco si musíš přát. Aspoň jedno přání.A neschovávej se za druhé, musí to být jen a jen pro Tebe. - Usilovně přemýšlím. Divné, myslet na sebe. Co chci???
"Veroniko, miluji Tě."
Tomáš mě vyruší ze zadumání. Kouká na mě nebeskou modří. Rozsvítí mi...
"Zatoč vpravo."
Vydám rozkaz. Slyšíš osude, živote, štědrý staříku z pohádky, přebírám velení. Od teď nepatřím nikomu, jen sobě. Absolutní sobec. Budu brát, brát, brát...
Sjedeme na lesní cestu.
"Zastav."
Vrhnu se na něho. Líbám ho a dusím chtivostí. Nechci mu vyznávat lásku, chci ho rozsápat touhou, nasytit se mládím, nevinností. Je poddajný, bezmocný, můj. Nechá se svléknout jak malé dítě. Je krásný, hebký, vzrušený. Sklopím sedadla. Vychutnávám si absolutní moc. Vysávám ho, požírám, vládnu. Užívám si okouzlující, rozkošnou, voňavou hračku, blonďatý plyš. Odevzdal se, cítím energii, která ke mě směřuje. Jsem černá díra pohlcující mladou hvězdu. Ženskou gravitací ho stačím do závislosti. Chci víc, chci ho do poslední buňky těla, atomu duše. Rychlé pohyby zpečetí otroctví. Do minuty odevzdá horkou lávu. Potěším se rukou. Znaveně pozoruje výbuch rozkoše, mou samostatnost. Nepotřebuju ho, nikoho...

Sedmdesátý kilometr.
Spokojeně pozoruju krajinu. Krávy přežvykují bujnou zeleň, slunce poskakuje za stromu na strom, elektrické dráty trhaně tančí...
"Veroniko."
Dojatě mě hladí po ruce a neví co by řekl.
Koketně se na něho usmívám z pod řas. Je mi báječně. Cítím jeho lásku, koupu se v ní, prázdné srdce se plní po okraj slastnou energií, kterou mi dává. Přetékám darovanou náklonností. Jsem omámená a pádám. Tak rychle??? Chtěla jsem si držet odstup, chtěla jsem nezávislost... Chtěla, chtěla, chtěla a zřítila se do pravdy. Jsem jen půlka, potřebuji druhého, nemohu být sama celkem. Miluji ho. Toma, Tomáše, Tomáška, blonďaté štěstí. Skočila jsem do vztahu, bláznivého, nepředvídatelného. Obrat během vteřiny. Nevládnu. Bezvládí. Jen jsme...Spolu...Jsme jeden...Nádhera...Rozkoš...Splynutí...Nebojím se...Nic neřeším...Jsem plná, šťasná...Vše je pozlaceno láskou, sladkostí... Anestetikum blaženosti rozpouští úzkost z budoucího dění...