Běžel jsem jako šílenec, v hlavě plno opojení, zpomalený ale v domnění, že běžím rychleji než vítr, vrávoral jsem mezi stromy. Větve se zabodávaly do mé kůže, ale já je necítil. Škrábance v obličeji jako by nebyly, co bylo mi do toho, jak vypadám, myslel jsem na ni. Ramenem narazil do kmenu jednoho stromu, zpomalil tak svůj šílený běh a s bolestí lehce vykřikl, pak vytryskly mi slzy, ne tou bolestí, ale nekonečnou beznadějí, kterou jsem cítil.

Vrátil jsem se a složil se na zem pod strom, který mě tak zbrzdil, otřel svou tvář hřbetem ruky. Mech začal mě chladit do zad, tak jsem se přetočil na stranu. Ležel na levém boku ve stín a tichu lesa. Křečovitě objímal svůj džbánek vína. To on byl příčinou mého šílenství. Hučelo mi v hlavě a nerozuměl jsem svým vlastním myšlenkám a pocitům, takže ačkoli jsem ležící se pokoušel o pochopení sebe sama, nedokázal jsem to. Začalo se mi chtít spát, a když po chvíli má mysl vadla s překotnou rychlostí a já stál na pokraji mezi snem a bděním, ona přišla, přišla za mnou jako zjevení.

Její obraz začal se hýbat, jakoby byla skutečná. Aspoň jsem tomu čím dál tím víc věřil. Tu odložila svůj dlouhý modrý plášť a stála přede mnou jen v kratičkých, velmi jemných šatech světlé barvy, ušitých dle vzoru šatů, jež nosí ženy v Karsii. Veliký výstřih odhalil její hubenu postavu se všemi detaily ženské krásy. Tak slabá a zranitelná je žena, ale já to nikdy dříve neviděl. Začala poskakovat do rytmu malých bubínků, které mi bily v hlavě. Točila se a mávala křehkýma ručkama, tak prostá svými dívčími půvaby, bez kovové krásy bohatých žen, ačkoli ona sama též úctyhodného původu. Stále tančila a tančila a její rytmické pohyby mě pomalu uspávaly. Víčka mi těžkla a těžkla, a i když jem je pak zavřel, tančila dál, ale už pouze jen v mém snění.