Bojím se chodit spát. Nebojím se ani tolik usínání, jako spíš probuzení. Vždycky stojí ve dveřích a kouká na mě. Žena. Někdy si ale nejsem jistá. Obvykle bývá celá černá.

Někdy má na sobě nahodilé červené pruhy. Nevím, kde se tu vzala. Možná ji tu zapomněla indonéská novinářka, která tu bydlela předtím. Možná tu byla ještě před novinářkou. Možná je to jen můj přelud. Nebylo by to poprvé. Maxim ji nevidí.

Někdy se večer opiju. Je to jednodušší. Věci se zdají být tak snadné. Vyznáváme si lásku a pak souložíme. Typický opilecký sex, když to s chlastem ještě moc nepřeženete. Mám náladu na experimenty. To Maxima baví.

Někdo to ale přeženeme a Maxim se pak nemůže udělat, trvá to dlouho a mě to přestává bavit. Démonka se na to vždycky dívá. Vzrušuje ji to? Mě ne. Nemám ráda, když na mě někdo dlouho zírá. Je to podezřelé.

Je Jich tu spousta. Ani je nemusím vidět, spíš tušit. Na té zřícenině, kde jsme byli o víkendu, jsem z toho nakumulovaného množství nemohla pomalu ani dýchat. Max fotil, protože bylo hezky a měl nový foťák. Zdržoval. Nutila jsem ho k odchodu. Byl vzteklý, protože chtěl udělat dobrý záběr. Nakonec řekl, že jsem líná. Měl pravdu. Líná jsem taky.

Maxim je realista, materialista a nihilista. Já jsem mimorealistka, spiritualistka a něcistka. Takže nepoužitelný člověk. Navzdory tomu jsme spolu. Navzdory tomu všemu máme mnohé společné.

Démonka pozoruje náš společný život. Já zase pozoruju sousedy.

Soused naproti má drahé auto - Jaguára. Každou sobotu ho pečlivě myje, voskuje a luxuje. Mazlí se s ním. Já se s věcmi nikdy nemazlila. Ani jako dítě. Asi je to tím, že nejsem muž. Dát lásku do věci je jednodušší.

Sousedi vlevo mají tři děti a kočku. Jednou jsem si jejich mazlíčka pohladila a druhý den měla kočka obojek proti blechám. Říkala jsem si, že pohladím i jedno z dětí, ale nikdy jsem se k nim tak blízko nedostala.

Sousedi v domku napravo jsou tři studenti. Jeden bydlí se svou přítelkyní. Přítelkyně u toho hrozně křičí. Jsou tu tenké stěny. Závidím jí. Já ze sebe nedokážu dostat ani zvuk. Jsem zablokovaná. Nedokážu se uvolnit, protože se Max nedokáže uvolnit. Jsme uvolnění, pouze když jsme přiopilí. I tak nekřičím. Nemám potřebu, ačkoli se mi to líbí.

Maxova bývalá přítelkyně u toho prý taky hodně křičela. Nikdy jsem neměla přítele, který by u toho křičel. Max na mě občas křičí, ale to nemá se sexem nic společného. Většinou to jsou věty typu: „Kam´s mi to, doprdele, dala?“ Odpovídám: „No tak asi do prdele, když to řikáš.“

Max pořád něco hledá. Vždycky se u toho vzteká a legračně třepe rukama. Vypadá u toho jako Sagvan Tofi v klipu Dávej ber. Napodobuju ho a chechtám se. Občas se uklidní a dáme si panáka na usmířenou a pak souložíme. Potichu.

Někdy je ale vytočenej natolik, že mě nazývá krávama a píčama. To pak jdu do obýváku, zamknu se, brečím a pouštím si Tajemství slov. Jsem uřvaná, vyšinutá, líná kráva. Ale blechy nemám.

Max pak většinou najde, co hledal, a chce se usmiřovat. Já odmítám komunikovat a to je pro něj úplně to nejhorší. Tichá domácnost je největší pomsta. Ještě horší, než když mám mestruaci a nechci ho ani kouřit.

Říkám si, že by nesl mnohem lépe totální kastraci než vyříznutí jazyka. Má potřebu neustále mluvit. A to i když je sám - mluví si pro sebe. Někde jsem četla, že je to příznak duševní choroby. Nemyslím si. Kamil je duševně chorý velice a pro sebe si nemluví.

Kamil je můj bratr. Vystudoval dvě vysoké školy a následně skončil v Bohnicích. Natrvalo. Rodiče si stále doufají, že se to zlepší a Kamil se vrátí do normálního života. Neberu jim naději. Mám je ráda.

Nevím, jestli mám ráda Kamila. Divné. Je to můj vlastní mladší bratr. Protlačila jsem mu porodní cesty, takže neměl tak šišatou hlavu, jako jsem prý měla já.  Snažila jsem se ho vychovávat. Když trochu vyrostl, oplácel mi to. Vždy mě přepral.

A démonka stojí ve dveřích, opírá se o futro. Stále netuším, co mi chce. Je černočervená. Bojím se probudit. Bojím se Maxova křiku. Bojím se křičet. Bojím se, že dopadnu jako Kamil.