|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"TWIST AND SHOUT"
Na plesy, na ty jsem chodil nerad. Vlastně jsem byl, co si pamatuju, pouze na jednom. Málem jsem se tam udusil pod vlastní kravatou a po tomto zážitku jsem se rozhodl na všechny podobné události nadosmrti zanevřít. Už mě nikam nedostanou ani párem volů, říkal jsem si zarytě. Vydrželo mi to do následujícího roku, kdy se konal ples naší školy.
Pár jedinců vybraných ředitelem nacvičilo měsíc předem předtančení. Byl jsem mezi vyvolenými. Nehýřil jsem nadšením. Šlo o nějaký valčík a pak twist. Ples byl v březnu, v neděli večer. Druhý den jsme měli ve škole volno.
Začínal v sedm, ale my z předtančení jsme tam měli sraz už v pět a furt dokola zkoušeli náš výstup na parketu ... na hudbu, bez hudby, bez hudby, na hudbu, bez hudby, na hudbu, na hudbu... A stejně to vypadalo pořád blbě. Věděli jsme to, ředitel to věděl, zvukař, uklízečka i vrátnej to věděli. Nikdo s tím ale nic nedělal. Předtančení už bylo oznámeno, vytištěno na programu plesu, nešlo to zrušit, sebrat se a jít pryč. A tak jsme zkoušeli v zoufalém přesvědčení, že se to nějak vytříbí. Ach ne, nebyla to naše vina, že to vypadalo tak mizerně, mohla za to podlaha. Naleštěný parkety. Pořád někomu ujížděly nohy nebo se válel po zemi. Padali jsme jako švestky. Trvalo to hodinu. Pak to ředitel zachmuřeně zastavil a první předtančení (valčík) posunul o hodinu později, než měl původně být, tedy na půl desátou. Asi doufal, že už budou všichni trochu přiopilí a nesklidíme takovou ostudu jako za střízliva. Twist se měl konat až v jedenáct. Dostali jsme volno.
Bylo čtvrt na sedm, do začátku plesu skoro hodina. Spousta času. Sebral jsem se a po dohodě s vrátným jsem vypadl ven. Jako účinkující jsem neměl lístek a tak jsem se bál, abych byl pak později vpuštěn zpět. Proběhlo to bez problémů.
Zapadl jsem do hospody a dal si večeři. K tomu pivo, pak ještě jedno a nakonec sodu s citrónem. Zaplatil jsem a pomalu se vracel k domu, kde ples probíhal. Vrátnej mě pustil bez řečí. Procházel jsem kolem stolů do zadní části sálu, kde se sešlo po schodech do sklepa k šatnám pro orchestr a účinkující. Díval jsem na parket, kde zrovna končilo šerpování maturantů. Ani jsem se nezastavil a pokračoval ke schodům. Tam jsem potkal své kolegy z předtančení. Byli již oblečeni do kostýmů a vypadali nervózně.
" Vo co de ?" zeptal jsem se.
" Dělej, za chvíli začínáme," povykovali přes sebe.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na devět.
" Jak to, sakra, měli jsme začít až v půl desátý."
" Ředitel to posunul. Sám už je pěkně nalitej."
" Do hajzlu," řekl jsem a letěl dolů do šatny. Svlékl jsem ze sebe oblek a nerval se do kostýmu. Za pět minut jsem byl nahoře u schodů. Šli jsme rovnou na plac.
Odtancovali jsme to v poklidu. Za celej valčík jsem se natáhnul jenom jednou. Docela slušnej úspěch. Lidi tleskali a řvali a byli nadšený. Třetina jich byla na mol. Poklonili jsme se a zapadli do sklepa. Převlékli jsme se zpět do společenských obleků a postupně se trousili nahoru do sálu. Twist měl být až za dvě hodiny. To znamenalo hodně volného času. Takové množství bylo v sedmnácti letech dost nebezpečné.
Posadili jsme se k volným stolům, pili drinky, piva a fernety, kecali a nudili se. Občas mě nějaká spolužačka vytáhla na parket. Tancovali jsme nějaké jihoamerické, středoafrické a sevoroasijské tance a kdo ví co ještě, v životě jsem nic takovýho neviděl, ale nenápadně jsem zíral na ostatní a snažil se je napodobit. Lidi s sebou různě trhali a škubali do stran, a tak jsem svým tělem taky trhal a škubal, pak různě poskakovali a já skákal nejvýš ze všech, točili se a já se natáhl na podlahu. Sel jsem se radši posadit zpátky ke stolu.
Čas se vlekl. Pivo z našeho stolu postupně vyklízelo prostor panákům. Holky pily víno a různý koktejly. Celý sál se ponořil do jakéhosi tunelu.
Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme vstali a šli se do šaten připravit na náš další výstup - twist. O deset minut později to vypuklo. Zmatek a šílenství. Euforie a konec. Hudba řvala, my jsme řvali a diváci taky. Podlaha se změnila v ledovou plochu. Nohy nás neposlouchaly, rozjížděly se a podlamovaly. Všichni jsme věděli, že podlaha je nejbezpečnější místo a pak jsme také přišli na to, že se zatraceně nevyplatí vstávat. Ty pády byly hodně nepříjemné a taky hodně bolestivé. Diváci se na rozdíl od nás dobře bavili. Stáli tam kolem, malá prasečí očka ožralců se jim leskla a chechtali se, řvali smíchy. My jsme ale šašky dělat nechtěli. A tak jsme zůstali sedět na podlaze a zvukař hudbu v půli vypnul. A měli jsme úspěch. Sál se otřásal bouřlivým potleskem. Ti chytráci mysleli, že šlo o nějakou parodii.
Spakovali jsme se a vypadli z parketu. Dopotáceli jsme se do šaten a o deset minut později zasedli zpět k našemu stolu.
Šel jsem si k baru objednat drink. Postával jsem tam opřený o svrchní desku a čekal až si mě barman všimne. Měl chudák plno práce. Všude kolem postávali žízniví hosté a nervózně cinkali penězi. Já, starej kliďas, jsem trpělivě čekal. Vyplatilo se to. Už po deseti minutách přišla řada na mě. Zadal jsem objednávku a čuměl na chlapa za pultem jak maká. Všiml jsem si, že mě okradl na vodce. Nenalil správnou míru. Jo, jo, mám bystrý oko, na mě si nikdo jen tak nepřijde. Ale nic jsem neříkal. Třeba to všechno dělá pro moje dobro. Nechce, abych se opil na šrot. Myslí si, že bych odtud měl odejít důstojně, a nezvracet na každém rohu. Sakra, ten barman je dobrodinec! Byl jsem dojatý. Když jsem od něj dostával šejdířskej drink, nechal jsem mu tučný spropitný.
Přede mnou stála nějaká holka. Čekala tam stejně jako já. Oba jsme mlčeli. Pak se na mě najednou otočila, usmála se a povídá: " Ahoj. Přeju hezký večer."
" Díky, tobě taky," odpověděl jsem světáckým tonem. Pak dostala svojí skleničku a odcházela pryč. Ještě jednou se ohlédla a pak zmizela v davu.
Sakra, napadlo mě, to ten zatracenej Twist. Viděla mě v něm tancovat. Ví kdo jsem. Byla unešena mým tanečním výkonem. Jo jo ... jsem slavnej. Celebrita. Nonšalantně jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli mě poznalo víc lidí. Nikdo však nejevil pražádné známky údivu či nadšení, že stojí v mé blízkosti. Zabedněnci pitomí. Neváží si umělce. Znechuceně jsem odešel.
Vracel jsem se pomalu ke kamarádům, když jsem náhle u jednoho stolu uviděl sedět tu dívku od baru. Byla tam sama, usrkávala drink a znuděně se dívala směrem k parketu. Chvíli jsem se rozmýšlel, pak jsem si řekl, no co sakra, a přisedl si k ní...
Povídali jsme si, pili svoje koktejly, a pak, když jsme se dostali až na dno, pak jsme se pustili do vína, kterého tam byla na stole plná flaška. Ptal jsem se jí na twist, jak se jí líbil, zasadila mi těžkou ránu, prý to bohužel neviděla. A co valčík ? Jaký valčík ? Víš, dělali jsme tu na začátku takový krátký valčík. Aha, tak o to jsem taky přišla, dorazili jsme až později. Dorazili? Jo, jsem tu s kamarádkou a ještě několika dalšími lidmi. Dobrý, tak to se na to napijeme. Jasně...
A najednou jsem byl opět obyčejný, běžný člověk, člen davu, donucen sestoupit z výšin slávy.
Odhadoval jsem ji tak na osmnáct, možná devatenáct let. Krátké blonďaté vlasy, modré oči, rovný malý nos, hezký úsměv. Na sobě měla kraťoučké šaty, tak krátké až mě to přivádělo k šílenství.
Povídali jsme si a pili víno. Byl jsem spokojený, opíral se o stůl a občas ji chytl za ruku, neuhýbala. Pak se rozhodla, že chce jít tancovat. Popadla mě a než jsem se nadál, byl jsem opět na parketu, zpět na místě činu.
Bylo už hluboko po půlnoci, sál byl poloprázdný a kolem nás jen několik desítek zoufalců. To mi celkem vyhovovalo. Alespoň zas nedostanu o někoho loktem do žeber. A pak jsem taky přišel na to, že i hudba je jiná. Živý orchestr kamsi zmizel a vzal s sebou ty své "plesové" skladby na které jsem neuměl udělat kloudný krok. Místo něj se sálem nesly různé nahrávky, hlavně 60. léta, což znamenalo plno twistu, mého starého známého, a to, to bylo dobré. Moc dobré. Uvolnil jsem se a pořádně to rozjel. Kroutil jsem se, pohupoval boky, máchal kolem sebe rukama, hudba mnou prostupovala a já se díval na tu dívku a její hříšně kraťoučké šaty. Vypadal jsem při tom tancování dobře, zatraceně dobře. Věděl jsem to. A museli to VIDĚT i ostatní. Profíka jsem v sobě nezapřel. Říkal jsem si, jsi dobrej dobrej jsi dobrej. A taky jsem byl...
Tancovali jsme bez ustání asi dvacet minut, poté jsem vyhlásil pauzu a šli jsme se napít vína, ale jen co jsem do sebe obrátil jednu sklenku, vytáhla mě zpět na parket. Bože, už jsem umíral. Bolelo mě celé tělo, byl jsem zadýchaný, ale přesto jsem tancoval dál. Nechtěl jsem ji zklamat...
Tancovali jsme a tancovali......
Bylo ke druhé hodině ráno. Únava zmizela a já se cítil dobře, čile a plný sil... Seděli jsme u stolu s jejími přáteli, povídali si a decentně popíjeli. Sál byl téměř prázdný až na několik ožralů spících osaměle na rozvrzaných židlích, mezi nimiž bylo i několik mých kamarádů. Unavený personál měl už očividně také všeho plné zuby. Těsně před druhou k nám přišel číšník a upozornil nás, že se bude zavírat. Kývli jsme hlavou, dopili každý svoji sklenku, zvedli se a odešli pryč.
Venku jsem jí řekl tak ahoj. Ahoj ona na to. Pak jsme se políbili, byl to dlouhej a sladkej polibek, takovej jaký umějí dávat jen profíci co zatraceně dobře tancujou twist. Pak nasedla se svými přáteli do auta a odjela. Domů, pryč z hlavního města, na sever, až na kraj světa. Čekala je ještě dlouhá cesta...
Šel jsem tichými ulicemi, mírně se motal a těšil se, až si doma lehnu do postele. Myslel jsem na ples, na twist i na ty nejkratší šaty na světě, na šaty, které mě dokázaly pobláznit a občas ukázaly to, co jsem možná ani vidět neměl. Trochu mě mrzelo, že ta dívka musela odjet pryč. Ta noc mohla být ještě dlouhá...
Škoda škoda škoda....
Ale vlasy jsem si kvůli tomu z hlavy nerval.
|
|
|
