|
| |
 |
|  |
6.1.1998
Jeden z mnoha
Pomalu... pomalinku se stmívá. Červánky tmavnou.
Stíny jsou delší a delší, až potom ... nakonec v jeden jediný splynou. Přichází tma. Jako by nic. Jen obyčejná tma. Ale pozor! Je tmavá. Je záludná. Po ní přijde den. Netrpělivost vzrůstá. Je k zhroucení. Oči zavřít se mi nechtějí. Spánek odešel. Je to takové to pálení na prsou, co žaludek svírá. Zítřek, zítřek - to je ten den. Ten den. Nervy praskají.
Začíná svítat. Chtěl bych pozdržet tmu. Úsvit zadržet.
Ne ještě nechci. Raději tmu vydržet. Oči jsou podlité tou nocí bezesnou. Už brzy ... brzy se to stane. Ano vím. Ten okamžik přijde. Slunce pomalu stoupá nad pohoří. Přilbu si pomalu připínám. Pomalu. Já vím, teď už nespěchám. Už je ten den. Ten okamžik přichází. Pečlivě si rovnám svou zbroj. Jako by nic. Jako by se nic nedělo. Opět si potěžkám svůj meč. Po kolikáté už? A přesto nikdy nevím, kdy to bude ... naposledy.
Poslední příprava. Zvuk lesních rohů mísí se trumpetou.
Tak TEĎ! Poslední pohled na planinu. Tak TEĎ! Bitva začíná!
Poslední bitva. Brzy se rozhodne. Z úst vydere se výkřik. Meč blýskne se v paprscích. Pak prosviští a zbarví se. Krev. Krev vystříkne. Hlava padá. Bez těla. Nápřah. Příprava k další ráně. Najednou! Ta bolest v rameni! Šíp! Svině! Meč dopadá. Ta bolest! Netrefil jsem. Protiúder. Zvedám štít. Nárazem se otřese. Vzápětí se můj meč... konečně zaboří. Najednou další bolest! Rukou projede. Je za mnou. Štít mi k padá k zemi. Přesto ho má ruka svírá dál. Krev lítá. Stříká. Je všude. Vracím ránu. Zase Krev. Další soupeř padl.
Před očima se mi dělá temno. Je to jako když se stmívá. Padám, ale zem mi nepřipadá tvrdá. Je měkká. Teplá. Možná, že to není zem. Hlavně, že hřeje. Pomalu se rozhlížím. Meč už neuzvednu. V hlavě mi hučí. Už moc nevnímám. V mlhách se mi pomalu rozvíjí bitva. Bijeme se líp než lvi, které máme ve znaku. Soupeř slábne, ale zrada je větší nepřítel. Svině a děvka je to. Bílá hora rudne.
Koukám, že mi něco trčí z ramene. Je to šíp. Měl bych ho vyndat. Snažím se zvednout ruku,ale... nejde to. Ta ruka tam není. Najednou se mi rozlije po hrudi teplo. Na tváři objeví úsměv. Jsem klidný. Teď už nespěchám. Není kam. Umírám.
Nevidím. Necítím bolest... to je dobře. Proč jsem se
toho tolik bál? Smrt je něžná. Klid. Ospalost.
Jen černo - Žádná rudá a ...
pak ...
už ... nic.
|
|
|
