Cesta

         Dva blázni na orlickoústeckém nádraží se ukláněli odjíždějícímu vlaku, jejich úsměv se s námi vezl ještě daleko…

         Jakub Patočka vystoupil v brněnském Ha Divadle se svými fejetony, trefnými, břitkými, připepřenými špetkou humoru. O čem byl jeho první příspěvek na autorském čtení, nevím. Seděla jsem daleko nahoře, avšak tváří v tvář tvůrci. Chybou jen bylo, že jsem v sále rozpoznala mnohé známé tváře. Tak například ona paní sedící dvě řady pode mnou. Vlasy šedé a rozčepýřené, v uších obrovské postříbřené kruhové náušnice, celé tělo vzorky kruhů a čtverců, černých a bílých. V tom byla právě ona závada, nemít ty šaty, po kterých se dalo zrakem běhat jako po bludišti, myšlenky by neutekly k šéfredaktorovi jednoho brněnského rádia.

         Blansko a kousek dál lán se zelím.

         Při druhém fejetonu se lidé smáli. Já jsem při mikrospánku pohlížela na muže v druhé řadě napravo, sedává tam pravidelně a stejně tak pokládá jednu otázku. S tím se podobá majiteli psa v první řadě, jehož zvíře umí krásně chrápat. Každý autor jako naschvál přestane číst. Zahledí se na patřičné místo, odkud zvuk vychází, a zcela viditelně konsternován vysouká ze sebe chápavý pohled a raději se vrátí o větu zpět a čte znovu a pak dál. Přesto však přemítá, jestli ten pes neprovádí i jiné kousky.

         Patočka čte a čte, při diskuzi vysvětluje, neomlouvá a poukazuje. Náš známý položí otázku týkající se Moravy. Nastane ticho a Patočkova odpověď, že jeho vztah k této části Česka je dán tím, že přes veškerý okolní nátlak zůstává žít v Brně.

         Hlavní brněnské vlakové nádraží, jenom si vybrat směr. Který je ten nejsprávnější? Vnorovy?

         Nejenom Patočka musel čelit také otázce muže se psem, totiž jestli politici čtou.Proto ani Vladimír Kokolia otázce neušel, jenomže Kokolia nemluvil obyčejným jazykem. Jeho myšlenky vyvěraly z filozofické studnice. Bylo jich příliš a byly obtížné, chápala jsem je více senzitivně než racionálně. Několik minut, jen my dva, takový rozhovor mne navedl k uvažování a správném sledování reality. Správné sledování reality…

         Vnorovy - přátelé Majka a Jožka. Ona z „pajdáku“, on se vrátil po roce z Ameriky. Její otec je holubář. Mláďata šla na první závod, byla odvezena padesát kilometrů od vesnice. Jen dvacet procent z nich může být úspěšných, zbytek umře. Nejlepší holub je z německého chovu, Majčin otec jej získal před mnoha lety.

         Nakonec přiletěl první a zvítězil.

         Co z toho všeho vyplývá? Nejdůležitější je nemyslet na žádné šéfredaktory, posléze si nevšímat pánů se psy, žít v Brně a vědět, že dobří holubi se vracejí. Poznání samozřejmě přijde až v tom okamžiku, kdy správně odhalíme realitu.

         (Je libo (án) fejetonek?)