Smůla na sklonku století

Vždy jsme měli smůlu. Celá naše rodina. Smůla rodinu Šplíchalů provází pravděpodobně už od doby, kdy na sklonku války slabozraký prastrýc Václav, partyzán a odbojář postřelil v lese močícího ruského generála. Další obrovský smolař byl náš dědeček. Ten jezdil každý den ráno do práce autobusem

a v ruksaku na zádech měl potraviny na několik dní, lano, sekyrku, sérum proti malárii a starou pistoli

s jedním nábojem. Po patnácté nehodě vyzvalo vedení dopravních podniků našeho dědečka, aby chodil pěšky. V práci pak postupoval v hierarchii ČKD Polovodiče spíše směrem dolů. Všechny stroje na kterých pracoval se postupně rozbíjely a spolupracovníci buď utrpěli rovnou úraz a nebo alespoň dlouhodobě onemocněli. A tak nakonec několik let před důchodem pracoval dědeček už jen v kotelně. Tu se mu však jednou podařilo jaksi záhadně roztopit tak, že všechna topná tělíska v továrně začala chladit a pracovní morálka tak byla zákonitě na bodu mrazu. Navíc panu řediteli zamrzla lžička v kávě

a když se ji pokoušel vytáhnout rozbil si hrníčkem čelo. Životopis mého otce se podobal spíše černé kronice a sestra měla za sebou v patnácti letech už leteckou katastrofu, dvě automobilové nehody, jedno zemětřesení a při návštěvě Slovenska i havárii ropovodu. Můj starší bratr Rudolf už byl přímo sběratel kuriozit. Při fotbalovém zápase Sparta - Bohemians dostal třikrát míčem do obličeje, pak ho někdo několikrát polil pivem a nakonec ho nějací fanoušci stloukli protože vypadal jako sparťan. Na cestě nazpátek se s ním vykolejila tramvaj a když vystupoval, tak uklouzl a padl na pána, který měl žloutenku. Tu jsme pak ostatně měli všichni. Otec pak přesto, že se dávno uzdravil zůstával stále žlutý

a tak mu nezbývalo nic jiného než prodávat na trhu.

Léta běžela a já měl po dvanácti letech opustit základní devítiletku. V kuchyni se tedy k poradě sešla celá rodina. Do čela stolu si sedl slabozraký prastrýc Václav, vedle něj zasedla maminka. Děda obešel celou kuchyň, zavřel plyn, který  někdo zapomněl vypnout, zavřel otevřenou lednici a pak si sedl na jehelníček. Otec, který se zotavoval po jízdě na kole bez sedátka radši postál.

"Čím bys chtěl být, chlapče ?" zeptal se mě slabozraký prastrýc Václav a dobrácky zašilhal na stolní lampu.

"Chtěl bych být letcem" odpověděl jsem po pravdě.

"Blázníš?" sykl otec. "Víš co by tvé pilotování udělalo s mezinárodní leteckou dopravou?"

"Co kdybychom zkusili politiku, tam se nějaký ten nešika vždycky ztratí," navrhla něžně maminka.

"Jo, to tak a ještě začne chlastat," dodal děda a zasněně si vzpomněl na svá léta ve straně.

"Existuje vůbec nějaké povolání, ve kterém by se ztratil smolař?" zamyslela se i nad svým osudem sestra. "Navíc, když je trochu tupý," dodala ještě.

"Už to mám," zvolal otec, radostně se pleskl do čela a našel brýle, které celé odpoledne hledal.

Pak ke mě slavnostně přistoupil, položil mi ruku na rameno a řekl: "Synu budeš policistou".

A tak jsem po absolvování policejní akademie, kde jsem až na ten incident při střelbách,  celkem uspěl

a nastoupil do našeho města do služby.

Pravda hned první pracovní den se mi moc nevydařil. Začalo to vyloupeným muničním skladem, kde jsem přehlédl cedulku s nápisem: Zákaz kouření a vstupu s otevřeným ohněm. Pak mi při řízení dopravy na křižovatce ruplo v zádech a já si je potřebovat trochu rozcvičit. A nakonec, když jsem si večer čistil služební zbraň vešel do dveří poručík Málek právě v okamžiku, kdy jsem zkusmo stiskl spoušť abych se přesvědčil zda nemám náhodou nabito. Ráno jsem nastoupil do směny a roztřesený strachy jsem vstoupil do kanceláře náčelníka.

"No, včera se ti nějak nedařilo viď?" plácl mě po zádech. "Nevadí, však se všechno časem naučíš."

A tak jsem zjistil, že u policie zůstanu určitě ještě dlouho.