"O   pevnosti

Jellymann G.   pozoroval lidi   pohybující   se v   silném   větru   před   nastávající   vichřicí.

Většina   jich   kráčela, či   spíše   běžela   s větrem   v   zádech, našli   se ovšem   i   takoví, co   snažili   se až   do posledních   sil kráčet   proti   němu, a   zachovat   tak   původní   směr své   chůze. Vítr   byl ale   přeci jen   silný, jeho   poryvy nemilosrdně   strhávaly   všechno   sebou. Sebelépe   zdůvodněný pokus    překonat   jej, takhle   bez dostatečné   opory, zdál   se   jen prázdným   gestem bez   nároku na   úspěch.

Na volném prostranství se mu prostě odolat nedalo.

Všichni chodci, jeden po druhém, to nakonec vzdali, i když ti neúnavě bojující ustupovali jen krok po kroku, se zaťatými pěstmi a s potláčeným vztekem, zračícím se v jejich tvářích. ...-Prozrazoval hloubku zklamání z marnosti toho veškerého tuhého odporu.

Vyčerpaní a   bezmocní, na   pokraji   sil, mnozí   z těchto   chodců marně potláčeli   slzy. Neviděli   žádnou schůdnou   cestu   vpřed, ba   ani možnost uhájit svou současnou pozici.

Zanechav stopy v   očích, přelétl   po   Jellymannově tváři   náznak   pohrdavého úsměvu.

I přes všechno pochopení oné situace neubránil se tomu úsměšku, neboť   on stál   pevně. Stál   pevně za pevným sklem pevného okna, okna, na kterém zasychaly krvavé stopy rozdrásaných dlaní, urputně hledajících sebemenší výstupky na venkovních   zdech ve   své marné   snaze se   "zachytit". Přestože   se zdaleka necítil jen nestranným a nezúčastněným pozorovatelem, a přestože věděl, že je nyní v zátiší víceméně náhodně, jen s malým přispěním své předvídavosti, necítil svou sounáležitost s lidmi   venku, jejich   útrap   byl protentokrát   ušetřen.

Zjevně   podlehl dlouhodobé   iluzi o   nedotknutelnosti   vyhřátého prostoru   svého   obývacího   pokoje.

Nasvědčoval   tomu   i jeho   uvolněný   postoj, mírné   pohupování   se v   kolenou   a také  to, že   se   ani celou   plochou chodidla   nedotýkal   podlahy.

Křehkost   onoho průhledného   dělícího materiálu si   asi vůbec   neuvědomoval.

Pak ale přeci jen šel otevřít hlavní dveře a několik zubožených osob uchránil tak před tou slotou. Zblízka teprve viděl následky takového nezkrotného živlu.
Ó jak styděl se přijímat všechny ty projevy vděčnosti!

."