|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Černovlásek
Ztichlé nástupiště zaplněné bezejmenným davem. Nezajímavých, lhostejných postav plných všedních starostí. Monotónní hlas: “Žádáme cestující, aby....“ Nikdo mu nevěnuje pozornost. Prázdnotou zahlcené prostranství plné cestujících ožívá hlasy - hlasy dvou chlapců. Zurčí nesčetnými potůčky v hlubokých lesích, prodírají se hustým trnovím, jindy přeskakují kamínky nebo kameny nastražené životem. Zaujati sebou, nikomu a ničemu nevěnují pozornost. Jen sobě navzájem. Promlouvají tajemnou řečí - řečí, kterou jsme my dospělí už dávno zapomněli v propasti, na jejímž dně jsme zanechali své dětství.
Jakoby kouzlem se tu zjevili, aby pustinu svlažili svojí přítomností. Mnohý se na ně s úsměvem zahledí a pod dotykem jejich aury získá novou tvář. Dva princové, jejichž jediný pohled ovládá davy, zatímco oni milostivě ze schodů vkráčejí k nám, svým poddaným? Není tomu tak. Ale pro mě vjem naprosto živý.
Marně se pokouším postřehnout byť jediné slovo. O čem si ti dva vlastně povídají? Záhadná mluva, stará jako lidstvo samo a přeci nepochopitelná. Skryta ve mně, ve vás. Jak dávno jsme ji zapomněli naslouchat. Je písní, k níž bezvýsledně hledáme slova. Tóny života vzdouvajícího se v samých počátcích jsoucnosti.
Vstupují do vozu metra. Dav se samozřejmostí, zdálo se, že vzdává hold králům či dávným císařům, se rozestupuje. Usazují se ledabyle na sedadla, bez jediného pohledu na zástup nehodných probíhá nejdůležitější jednání, co svět kdy poznal.
Magické karty a výměny s učenými výklady. Rozhodují přece o osudech celých říší! Jemné černé a hnědé vlasy se proplétají. Přitulené hlavičky jsou předivem dětských snů. Pár zastávek a černovlásek se ve dveřích otočí a usměje se... že by na mě?!
Rozkročená postava a nepatrně nad hlavu zvednuté zaťaté ruce.
Jsem King - pěstičky ukazují, tak silný jsem. Pro nás nehodné varování: Jestli si něco začnete…!
Ještě jednou jsem ho potkal... po čase. Hezká, drobná žena, kočárek s capartem a náš „King“ škádlí mladšího bratra opředen aurou nadřazenosti: Už přece chodím do školy!
Skloní se k němu a s vědomím pozvolna se rodící dospělosti ze sebe vyráží: „Mi-mi-no“. Drobné dětské ruce pomstychtivě vystřelí k odvetnému útoku a mezi prsty uvězní chomáče černých vlasů. Jazyk vítězoslavně vklouzává do koutku rtů.
Starší z chlapců dvakrát, třikrát pohodí hlavou a drobné ruce caparta, byt‘ o to usilují, co mohou, neudrží stisk a kadeře jsou osvobozeny z pasti tvořené pěstičkami. Starší pohodil hlavou, aby roztřepal kštici a znovu se sklání ke slastnému škádlení. Zaznělo opět sebejisté: „Mi-mi-no,“ a rozverná hra se opakuje. Malý, uražen bezmocností, vykopne nohou do míst, o nichž ví, že jsou citlivější, dokonce nejcitlivější.
„Nezlob, nedráždi ho,“ usekne kočkování máma.
„Já mu nic nedělám, to on!“ vkrádají se slzy do očí černovláska. Jaká proměna! Pryč je jeho skoro dospělost a opět je malým klukem, toužícím po mámině polaskání.
|
|
|
