Ráno mě probudily paprsky slunce a palčivá bolest u levého ramene, přesně v tomhle pořadí. Nejdřív jsem se vydala zjistit, zda se „milostpán“ v noci vůbec vrátil. Spal jak nemluvně, nevinný výraz ve tváři a jinak … nahý. Že bych v zápalu horlivosti uklidila někam jeho noční oděv? Chvíli jsem tam otálela, co bych se nepodívala na pěkného chlapa, ne? Zvlášť, když spí a neví o tom. Pak se ozvalo zaklepání na dveře, tak jsem mazala zpět. Nějaká služtička přinesla pánu snídani. Doufala jsem, že něco z těch pokrmů na tácu skončí i u mě.
„Kde je, k čertu, můj oděv!“ ozvalo se nahlas a nevlídně z hlavního pokoje.
Když jsem se přiloudala s jídlem, v rozpacích a nešikovně se Mairon snažil zahalit do jedné z přikrývek, což vyvolalo na mé tváři nechtěný úsměv.
„Dobře se bavíš, Ethis?“ procedil skrz zuby tak, že mě humor docela přešel.
„Co to má znamenat?“ hřímal dál, „cos to provedla, nemohu nalézti většinu svých věcí! Kdo dal ti svolení zde prováděti jakékoli změny?“
„Co jsem provedla? Jen jsem tu uklidila! Poněkud špinavé oblečení je v předpokoji, předpokládám, že zde také oděvy perete?“ odpověděla jsem „lehce“ sarkasticky.
„Vše, co vypadalo jako zbraň, leží na té velké komodě. Takové ty kožené pásky, či co to je, uložila jsem zde.“
„Buď tak laskava a už nikdy mi na mé věci nesahej!“ skoro na mě už křičel.

Uraženě jsem se stáhla do svého mrňavého předpokoje. Já hloupá si ovšem zapomněla vzít cokoli z těch vybraných pokrmů. A ten hulvát mi, asi za „odměnu“, nechal jen jeden suchý krajíc chleba!
Při oblékání láteřil, že jsem nějak neměla chuť se ho ptát, zda chce s něčím pomoci. Do toho všeho přišel Lerot.
„Dobrého dne přeji, chtěl jsem s tebou probrat … Hm, něco se přihodilo?“
„Ó jak by mohlo, již od rána mám den plný překvapení!“ vztekal se oslovený.
„Stále jsem nemohl přijít na to, co jest zde jiné,“ rozhlížel se Lerot po komnatách, „a on je tu …“
„Nehorázný zmatek!“ skočil mu Mairon do řeči.
„Pořádek, chtěl jsem říci,“ usmíval se stařec.
Mairon po něm seknul pohledem, ale odporovat se neodvážil.

Sotva jsem se stihla napít trochu čaje a už mě hnal do stáje připravit koně. Bála jsem se, že práce, kterou bych jinak dělala s radostí, bude s tím zraněním nad mé síly. Vyčistit vraníka jednou rukou jakžtakž šlo, ale sedlo jsem naň hodit nedokázala.
„Tvůj sluha není příliš schopný a pohotový, zdá se,“ přisolil si jeden z Maironových druhů, jakmile králův bratr vešel do stáje.
Se slzami v očích jsem zabrala a těžké sedlo nakonec na hřbet koně dostala. Hned jsem cítila, jak mi v ráně ošklivě bodlo a na košili se vmžiku objevila krev. Od „něho“ bych se jistě lítosti nedočkala, tak jsem si ani nepostěžovala. Jako by hřebec vytušil mou slabost, nauzdit se nechal se skloněnou hlavou úplně lehce.
„Váš kůň je připraven, pane,“ zopakovala jsem slova, která jsem slyšela u ostatních služebníků.

Mairon beze slova převzal otěže a mířil ze stáje ven. Náhle se však zarazil a obrátil zpět, pohled upřený na to rudé místo na mé hrudi. Se slovy, že musí cos vyřídit, předal koně jinému a mě hnal před sebou zpět do komnat ve věži. Bez jediného slova mě usadil na židli, svlékl a jal se odmotávat mé obvazy. Naštěstí stehy nepraskly, tak sláva. Všimla jsem si, jak se při omývání okolí rány zarazil při pohledu na tu starší jizvu.
„Co jsem to způsobil,“ promluvil tichým hlasem, „kdykoli spatříš se v zrcadle nahá, vzpomeneš si na mne. Ve zlém,“ ušklíbl se.
(Ne, že bych si nad tím už nepovzdychla. Jak já budu vypadat v plavkách? Na zvědavé dotazy nejbližších jsem měla připravenou odpověď: To víš, to ta havárka! Ne, že bych byla kdovíjaká kráska, ale kterou ženu, byť nehezkou, potěší jizvy v dekoltu? Je fakt, že na svůj pobyt zde tím pádem nezapomenu. Co budu živa.)
„Vrátím se k večeru, v tomhle stavu se mnou nepojedeš,“ prohlásil po mém ošetření.
„Pošlu ti sem něco k jídlu,“ zamumlal ještě smířlivě ode dveří.
Osaměla jsem, přece tu nebudu jen sedět? Najdu ty pradleny, to nemůže být takový problém, ne?