Patřím mezi ženy. A znám ty vtipy o našem orientačním smyslu.
Patřím mezi cyklisty. Jezdím maratóny. Naštěstí jejich organizátoři netouží hledat ztracené účastníky závodu v noci po lesích, tak jsou tratě obvykle skvěle značené.
Patřím mezi lidi, kteří mají kamarády-sportovce. A ti mi někdy připraví nečekané překvapení.

„Pojeď s náma na bikovej závod. Takovej orienťák, jezdí se podle mapy a hledaj se kontroly.“
„Neblázni, já v mapách neumím číst,“ bránila jsem se.
„To neva, v těhle mapách stejně žádný písmenka nejsou,“ uklidňoval mě kamarád.
„Jo a kup si buzolu,“ pokračoval v instrukcích.
Buzolu???

Já vím, co je buzola. Kdysi jsem absolvovala orientační běžecký závod. Zatímco ostatní družstva si to hasila po širokých lesních cestách, naše trojice se vydala napříč lesem. Suchým, starým, temným, smrkovým lesem. A proč? Protože jeden z nás ty zbylé přesvědčil, že si s tím pokročilejším kompasem rozumí a rozhodl, že poběžíme dle azimutů. Vyměřoval stupně, otáčel mapou, hnal nás od jednoho významného bodu k druhému. Omylem však vypočítal jednu trasu špatně. Nevšimli jsme si toho. Běhali jsme a běhali, dokud jsme neopustili mapu. Mám na ten den dodnes hodně živé vzpomínky. Byl to dlouhý den… Tolik k mému vztahu k buzole.

Do centra závodů jsme dorazili ve skvělé náladě. Potěšilo mě, že trasy jednotlivých závodů jsou podstatně kratší než u maratónů. Nějak jsem zase nestihla trénovat.
Absolvovala jsem rychlovýcvik v chápání značek v mapě. Dostalo se mi školení v práci s buzolou. Teoreticky jsem byla připravena. Kamarádi mě chtěli rozveselit a tak vyprávěli, jak se na trati ztratili a jiné veselé historky.
„Dám ti na kolo mapník,“ oznámil mi kámoš. Souhlasila jsem. Netušíc o čem mluví. Ale věřila jsem mu, že by mému oři neublížil.
„Sem si před startem vložíš mapu. Tady sem ti přidělám čip, jasné?“ Bez obav. Mám čip, tudíž mě když tak najdou, ne?

Na start se jelo skoro deset kilometrů, málem jsem ho minula, i když byla cesta lehce značená fáborky. Těch se asi v lese nedočkám. Co tam budu dělat?
Místo startu bylo rozděleno na jakési koridory. Tady čekejte. Ještě nechoďte. Teď pojeďte. Co jste za číslo? (Do toho se neustále se ozývalo pípání.) Teď vyčíst. Číslo čipu?
Zmatenější než lesní včela nechala jsem se postrkovat hodnými organizátory ke startovní čáře.
START!
Vzala jsem si mapku. Minutu, než vystartoval další jezdec v pořadí, jsem strávila jejím skládáním do mapníku. Dalších skoro pět minut jsem do ní zírala, neschopná rozeznat, kudy od startu vede cesta na první kontrolu. Kolem mě se míhaly barevné skvrny ujíždějících závodníků. Jak to dělají?
Já jsem klidná, já mám dost času. Dvakrát měř, jednou řež. Nebo ne?

Nález první z kontrol a úspěšné pípnutí čtečky jako pozdrav mému čipu u mě vyvolalo euforii. Kdybych tušila, že druhou kontrolu budu hledat cca čtyřicet minut, nechala bych si ty ovace na později.
Den ubíhal. Můj čip se postupně seznamoval s dalšími čtečkami. Dosáhla jsem průměrného počtu dvou bloudění na jednu kontrolu. Občas jsem po vzoru indiánských stopařů zaklekla k zemi a studovala, zdali tudy jela jiná kola, anebo jsem beznadějně mimo. Už jsem se ani nestyděla poptat se na hledanou cestu procházejících houbařů.
Někdy bylo veselo, třeba když původně úzkou pěšinu lesáci rozšířili na stezku zvící šířky magistrály, tudíž to vypadalo, že jsem úplně jinde. Za chvíli jsem „tam“ byla. V ……

Přesto všechno počet mnou nalezených kontrol stoupal. Jezdila jsem místy stezkami, co snad používala jen lesní zvěř. Nikdy dřív jsem si v lese nevšimla, kolik úzkých cestiček je tam přítomno.
Čím větší křižovatka, tím víc odboček, tím vyšší šance na omyl. Murphyho zákony platí všude.
Předposlední kontrola mě dostala. Byla jsem si skálopevně jista, že jsem vybrala správnou cestu. Byla jsem si jista dlouho. Dokud jsem nevyjela z mapy…
Já bych ten závod i vzdala, kdybych jenom věděla, kde je nějaká civilizace!
Pokorně jsem se vrátila zpět k minulé kontrole a začala od znovu. Dokonce jsem i vytáhla buzolu. Nemá cenu si něco nalhávat, kdyby kolem neprojel jiný závodník mířící náhodou mým směrem, stojím tam dodnes.

CÍL je jedno z nejhezčích slov, které znám.
V centru mě poslali vyčíst čip.
Původně jsem měla v plánu něco vyčíst i mým kamarádům, ale neudělala jsem to. Co kdyby mě s sebou příště nevzali…