Ztracená věc

Markovi

„Vždyť umřeme,“ pomyslel sis, Bůh někam zmizel, žaludy pleskají na střechu požehnané chaty. Marně přemýšlíš, jak rychle říct, že tamten starý básník je mistr upřímnosti, ale že sebelítost, soudcovství a sprostota nejsou zrovna ve tvých kartách. Lámeš si hlavu, jak najít doklady ztracené v sesuté aleji, proč to neuvést, někde tam nahoře v poli.

„Vždyť žijeme,“ slyšíš odpověď a ještě ráno žárlíš na kamarádovu správnější větu a že ji vyslovil. Třeba jsi pověrčivý, ale víš, že teď musíš jít obráceně, vysbírat všechny ty roztroušené řeči, připustit, jak legračně se potácíš mezi mlčením a žvaněním, mezi jedním a druhým okrajem silnice, musíš jít sám jako v pohádce.

„Jo,“ vypadne z tebe pod starou jabloní, jakmile zvedneš černý obdélník, ačkoliv opak by také přicházel v úvahu. Kdepak umění ztrácet, raduješ se nepokorně, umění ztroskotat a znovu vyplout na vlnách podzimu někde tam nahoře v poli. Ztracenou věc najít ihned poté, co sis pomyslel, že se Bůh vrací do spřátelených tváří.