... a cukrová vata

 

Přijela střelnice, kolotoč přijel,

a to já hnedky vím, která tu bije.

Navštívím babičky, tetičku Žofku,

mamka též pade dá, tatínek stovku.

 

Vrhnu se po hlavě do víru pouti,

vznáší se labutě, lochneska kroutí.

Střelím si na růže a potom, to se ví,

musím jít ochutnat veškeré cukroví.

 

Koupí si pán: marcipán,

turecký med: kilo a hned.

Pendrek je na pendrek,

to já nejím.

Zato žužu, to já můžu.

Tak se přejím.

 

Čtyřikrát autodrom, pak horská dráha,

ačkoli před tou jsem chviličku váhal.

Z beden zní hlasitě pan David Michal,

zvláštní mám pocity v oblasti břicha.

 

Peníze ještě jsou, musím je užít,

tak ještě sedm ran, pro mámu růži.

Střelím si na růže a potom, to se ví,

zase jdu ochutnat veškeré cukroví.

 

Koupí si pán: marcipán,

turecký med: kilo a hned.

Pendrek je na pendrek,

to já nejím.

Zato žužu, to já můžu.

Tak se přejím.

 

Žužu žužlám, špalek lízám...

            A cukrová vata! – Na tu jsem zapomněl!

 

... a pak běžím blinkat k břízám.