STÁŘÍ

Teď na mysl mi vytane,

kdo se mě jednou zastane,

až budu sama bezmocná,

opuštěná a nemocná,

až přemnoho mi bude let,

až zbude ze mě suchý květ.

Mine rok či deset let,

který rok mine naposled?

O koho dřív jsem pečovala

postará se jednou o mě?

Co já bych se litovala –

už nebojím se země.

Vím, že mě tam čeká snad

jen temnota a vlhký chlad,

už neuslyším zpívat kosa,

budu ležet tiše, sama, bosa.