Poprvé je uviděla v pološeru předjarního deště přes okno tramvaje, kterou jela na domluvený pohovor. Tramvaj projela kolem několika tmavých průjezdů, otlučených fasád, vetešnictví a provaznictví a na konci ulice zahnula doleva. Po pravé straně míjela kopec, v dolní části upravený jako park, v horní hustě zarostlý. Průsekem mezi stromy mířila z kopce dolů řada protáhlých tmavých postav. Sochy ji připadaly tak ošklivé, že se raději otočila na druhou stranu.

Za dalším rohem ji náladu spravila vysoká fontána.

Po několika týdnech v nové práci ji sousoší už tolik nevyvádělo z míry. Jak jaro přecházelo do léta, navykla si obědvat v parku na úpatí kopce. Někdy si četla, někdy pozorovala záhadný podnik s názvem Shadow, přímo u křižovatky, do kterého jako by ošklivé sochy měly namířeno, a někdy jen tak snila.

Jednou za čas vyjela lanovkou až nahoru, k rozáriu a záhonům levandulí, dala si kafe pod rozhlednou a pak se vracela.

Ze začátku párkrát zkusila jít dolu pěšky, ale nějak to nikdy nevyšlo dobře. Vždycky se jí nějak podařilo nemožné - zabloudit. Jednou skončila u prudkého srázu, podruhé cestu přehradila zeď. Musela se vracet a cesta zpátky vždycky vedla kolem čarodějnického krámku, který ji děsil.

Starý zarostlý domek ve stráni s malými okny byl ověšený amulety a sušenými bylinami. Ať k němu přišla z kterékoliv strany, pokaždé míjela vchod. Po jeho stranách byly staré kamenné květináče s podivnými rostlinami a přímo nad ním visel temný, nepříjemný obraz. A před vchodem vždy stál bledý černovlasý muž vyhlížející zákazníky.

„Prosím,“ zval ji pokaždé gestem dovnitř, „račte dál, podívejte se …“, ale ona jen beze slova zrychlila krok, aby byla co nejrychleji pryč.

Po pár takových blouděních raději jezdila i dolů lanovkou.

Právě dojedla a zapálila si cigaretu, když se u její lavičky zastavil nějaký stařík:

„Vidíte je?“ spustil a ukázal na sochy. „Vidíte je? Zas je jich o jednu víc, víte? Zase! Přibývá jich. A to je pravda, nic než pravda! Když je jich moc, tak jich pár v noci zmizí a objeví se jinde, ale přibývá jich! A to je pravda! Neměla byste cigaretu pro starýho člověka? Dám vám za to radu! Nikdy tam nechoďte v noci! Nikdy… chytí vás ten černej a bude jich zase o jednoho víc …“ v zápalu řeči mluvil stále rychleji a i a hlasitěji „…a to je pravda! Nechoďte tam! Přibývá jich, když je měsíc v novu a pramen vyschne a…“

A ona se zvedla a utekla do práce.

Časem si zvykla chodit na kopec i po práci, až nahoru a tam si číst na lavičce třeba celé odpoledne. Nebylo kam spěchat. Dneska se ale zdržela déle než obvykle, v odpoledním slunci na lavičce usnula a vzbudil ji až večerní chlad. Rychle se sbalila a namířila k lanovce, jenže si asi v rozespalosti vybrala špatnou cestu. Stromy kolem cesty houstly, stejně jako tma, a žádná lampa v dohledu. „Musím se vrátit!“ napadlo ji, ale v tom uviděla to kotě. Malé hubené černé kotě vedle cestičky.

„Chudáčku, ztratilo ses? Neboj, no tak neboj!“ ani pořádně nepřemýšlela o tom, co kotěti říká. Napadlo ji, že je nejspíš opuštěné a že by si ho mohla vzít s sebou domů. Jenže kotě se nechtělo nechat chytit. Vždycky když už myslela že ho má, když už byla skoro na dosah, zamňoukalo a popoběhlo dál od ní. Když to nakonec, nerada, vzdala, zjistila, že při honění kotěte zašla mnohem dál, než chtěla.

Cesta se tu změnila na úzkou pěšinku, skoro se ztrácela, a stromy byly mohutnější. „Kterým směrem teď zpátky?“ pomyslela si vyděšeně. A pak, ve snaze se uklidnit: „Klid! Všechny směry z kopce vedou dolů, jen to možná bude déle trvat!“

Udělala čelem vzad a vydala se pomalu po pěšince. Po chvíli se jí zdálo, že vidí mezi stromy slabé světlo a tak přidala do kroku. Pěšinka se změnila v cestu, ještě jednou zatočila a pak se stromy rozestoupily a ukázaly ji něco, co opravdu vidět nechtěla.

Přímo proti ní stál před vchodem do svého krámku černovlasý bledý muž. Teď měl černý plášť. „Á slečinka!“ řekl. „Nikdy nejde dál a nic si nekoupí a teď si myslí, že tu může v noci chodit jen tak bez - “ vycenil zuby „ - bez lístku. Bez vstupenky. Bez hadího oka a pavoučí nohy, bez chodidla z netopýra! Ha!“ vytáhl z pláště něco jako stříbrnou dýku a pohnul se směrem k ní.

V tu chvíli překonala ztuhlost ze strachu, otočila se a dala se do běhu. Chtěla utéct co nejdál od toho podivného muže a jeho krámku, ale při běhu zase ztratila cestu, a jak běžela mezi stromy a tloukla se o ně, bylo to jako by ji schválně zpomalovaly. Klopýtala a popadala dech, zachytávala se o větve, utíkala a snažila se nemyslet na to, že ho má vpatých, že už ji každou chvíli musí chytit.

A pak ji cestu přehradilo obrovské pichlavé křoví, zničehonic a bylo obrovské a jí nezbylo nic jiného než do něj vběhnout… cítila jak se zaplétá do větví, jak ji po celém těle škrábe trní a na chvíli ucítila panickou hrůzu, že tudy to nepůjde, že se bude muset vrátit. Jenže v vzápětí ucítila jak křoví povoluje, jako by ji dělalo cestu a tak se znovu, naposled, rozběhla.

Tma.

Ozvalo se obrovské, hlučné mlasknutí a potom něco jako táhlý povzdech.

Muž v plášti skončil zaříkání a vrátil se před svůj krámek.

V Shadow přistavili další židli pro nového hosta.

Fontána už druhý den nestříkala.

A ošklivců bylo o jednoho víc.