Nikdy jsem neměl rád hotely zejména pro jejich drahotu. Když jsem někde spal na služební cestě, tak jsem si samozřejmě nestěžoval, ale při soukromých cestách to bylo zlé. Jakmile jsem si však koupil Trabanta Combi, auto svých snů, otevřely se mi nové možnosti: sklopit zadní sedadla do roviny a spát "v prodloužené zádi". Opatřil jsem si nafukovací matraci, spacák a zkoušel jsem při sólovýletech přespávat v autě. Zpočátku někdy i ve městě v nějaké tiché ulici, než jsem si vytvořil seznam oblíbených zákoutí v přírodě.
      Jednou jsem takto drze bivakoval v Karlových Varech. Samozřejmě ne na kolonádě, ale v zastrčené uličce poblíž staré pražské silnice. Tehdy jsem ještě měl obsedantní zvyk se na noc v autě zamykat. Stáhl jsem okénko, prostrčil ruku s klíči a zamkl zvenku. Zamykala se však pouze venkovní klika. Zevnitř se takto uzamčený Trabant dal normálně otevřít bez klíčů a to byl kámen úrazu: pokud jste klíče zanechali v autě a chytře si zabouchli, byly k otevření nutné náhradní klíče. Nebo zámečník.
      Přesně tohle se mi stalo v oné uličce v Karlových Varech. Potřeboval jsem brzy ráno na chvilku z auta ven a pak jsem si chtěl zase zalézt do spacáku. Když se však dveře zabouchly, poznal jsem, kolik uhodilo. Nebyl jsem ve spacáku nijak společensky oblečen, měl jsem tepláky a bundu a nyní jsem byl sám na ulici. Ranní sluníčko pomalu stoupalo po obloze a lidé se začínali rojit. Styděl jsem se za svůj nevhodný oděv a ptal se lidí, kde je poblíž nějaké staveniště.
      „Tam teď nikoho nenajdete, je přece neděle.“
      „Já nikoho nepotřebuju, chci jen kus drátu nebo pořádný hřebík.“
      „K čemu, proboha?“
      „Zabouchl jsem si auto a potřebuju se teď do něho vloupat.“
      „Hřebíkem nebo drátem žádný pořádný auto neotevřete.“
      „To svoje snad ano.“ odpověděl jsem s jistým náznakem sebedůvěry.
      Na staveništi jsem se soustředil především na hřebíky. Naštěstí tu a tam ležely rezaté po zemi, takže jsem je nemusel dolovat z žádných špinavých prken. K tomu by totiž byly zapotřebí kleště, které však zůstaly zamčené v autě.
      Se svazkem hřebíků v ruce jsem se vracel probouzejícími se Karlovými Vary k Trabantu. Hřebíky se naštěstí osvědčily. Odklonil jsem hřebíkem háček, otevřel kapotu a vyndal z úkrytu náhradní klíče. Hřebíky jsem hodil do popelnice a byl jsem zachráněn. Od té doby jsem se již nikdy při spaní v autě nezamykal.