„Už jen dva týdny a je tady,“ varují epidemiologové na každém rohu. Chřipka se blíží. Rozhodla jsem se, že budu první, kdo tento dáreček dostane. Ale kde se taková chřipka shání? Všichni o ní mluví, ale nikdo ji ještě neviděl. Stejně jako naklonovaný prd. Vylezla jsem z domu. Venku byla kosa jak cyp. Podívala jsem se doprava, doleva. Chřipka nikde. Co bych taky čekala? Že na mě skočí s nožem v ruce a vykřikne: Naval organizmus, bo se neznám? Šmárovala jsem si to směrem k futuru. Tam jde koupit úplně všechno. Alespoň se to říká. Vchodové dveře mě málem skříply. Vlezla jsem do prodejny kytek. Smrdělo to tam růžemi a tak. „Dobrý den,“ slušně jsem pozdravila. „Dobrý. Co to bude?“ reagovala prodavačka. „Chřipku, pěkně prosím,“ usmála jsem se. Překračovala jsem na místě a doufala, že za ni nebudu dávat nějaký to kilo, když se pak o ni budu ještě navíc starat. „Chrpinu? Takové rostliny tady nemáme. To roste na louce. Ale v tomto počasí taky ne. Můžeme vám nabídnout…,“ informovala mě prodavačka, která už chřipku beztak měla. Vliv na sluch prý tento vir může mít taky. „Vy už ji máte?“ zeptala jsem se zklamaně. „A já doufala, že budu první,“ litovala jsem nahlas sama sebe. „Ano, ale ještě jsem vám neřekla druh!“ dívala se na mě s podezřením. „Jaký druh? Vždyť letos má být jenom jedna. Jiná než loni. To jo. Ale jenom jedna,“ nesouhlasila jsem s jejím tvrzením. „Ne. Určitě ne!“ reagovala prodavačka. „Aha… A jakou teda máte?“ zjišťovala jsem, kterou vlastně nechci chytit. Abych byla první, to je jasné. „Tak jestli to chcete domů, tak třeba fialovou macešku…,“ začala jmenovat prodavačka. „Maceška? To je kytka, ne?“ potvrzovala jsem si své znalosti. „Ano, kytka,“ dívala se na mě nechápavě prodavačka. „Ale já chtěla chřipku!“ pořádně jsem poslední slovo zdůraznila. „Chřipku?“ opakovala po mně nechápavě. „Ano, chřipku. Máte ji?“ vyptávala jsem se dál. „Já? Já určitě ne! Ale když si zajdete na koloskopii, tak tam vám ji určitě dají!“ pomohla mi ochotná prodavačka. Kdo měl čuchat, že mě posílá na vyšetření řiťky, místo na získání chřipky. Utíkala jsem na tramvaj. Naskočila jsem do ní. Proč jsou vždycky tak zpomalené, když člověk spěchá. „Musím být první! Musím ji mít první,“ hučel mi v hlavě ten jednodenní cíl. Vyskočila jsem v centru, ptala se lidí na cestu k nemocnici. Když jsem řekla, že potřebuji koloskopii, poslali mě do hornické polikliniky. Taky věděli guvno o tom, co koloskopie je. „Brý den,“ usmívala jsem se na paní recepční. „Potřebovala bych zjistit, kde tady dáváte tu chřipku,“ zeptala jsem se jinými slovy na koloskopii, bo se mi blbě vyslovovala. „Běžte do druhého patra. První dveře vlevo,“ navedla mě dobrá žena. Na výtah jsem se ani nepodívala. Doběhnu si pro ni sama, ha! „Dobrý den, jdu si pro chřipku,“ vrazila jsem do „prvních dveří vlevo“. Sestřička po mně chtěla nějaké ty osobní údaje. Tuž nebudu je syslit. Dala jsem jí je. Poslala mě za doktorkou. Spokojeně jsem si sedla do křesla. Říkala jsem si, že jsem dobrá jak cyp. Dostala jsem ji jako první! „Během deseti až patnácti dnů by vakcína měla začít působit. Pak už byste chřipku dostat neměla,“ řekla doktorka. „Jak neměla? To ji dostanu dneska a pak už nic?“ hleděla jsem nechápavě na lékařku. „Ne, nebojte. Chřipka má přijít až za dva týdny. Během té doby organizmus zareaguje a chřipku mít nebudete. V tom je kouzlo očkování proti chřipce,“ totálně mě uzemnila. Ztratila jsem řeč a chtěla jsem odejít. Zkásli mě ještě o tři kila a rozloučili se slovy: Hodně zdraví.

To je zas den jak cyp.