|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Jseš si naprosto jistá, že existuješ?“
„Jo.“
„Tak to, prosím, dokaž.“
„Proč?“
„Chci získat pevný bod ve vesmíru.“
„Jak?“
„To já nevím, ty o sobě tvrdíš, že jsi. Máš jistě nějaké nezvratné podklady k tak závažnému výroku.“
„Proč bych to vlastně měla dokazovat?“
„Nemusíš, ale jinak tvé bytí zůstane jen nepodloženou domněnkou. Chci, abys byla mým pevným bodem v Chaosu. Ale musíš mi to nějak dokázat.“
„Vidíš mě?“
„Rozeznávám v té tmě jakési obrysy čehosi.“
„Slyšíš mě?“
„Vnímám chvění vzduchu, které nese strukturovanou informaci složenou z fonémů a morfémů.“
„Cítíš mě?“
„Má kožní nervová zakončení jsou podrážděna, zaznamenávají tlakové a tepelné změny.“
„Vykazují tyto vjemy jistou míru soudržnosti, koheze?“
„Vlastně ne, ale na základě zkušenosti je můj mozek skládá tak, že vzniká poměrně určitá představa.“
„Představa čeho?“
„Živoucí bytosti, rozumem nadaného stvoření schopného smysluplné komunikace. Ženy dokazující svou existenci.“
„Stačí to?“
„Ne. Co když je má zkušenost nedokonalá? Třeba jsi to minule byla ty, ale teď nejseš. Co když jsi jen mou představou, nebo vzpomínkou? A je tu také věčný argument: co když mě smysly matou. Potřebuju nezpochybnitelný rozumový důkaz.“
„Jak nezpochybnitelný?“
„Jako definice čísla dvě, tj. 1 + 1 = 2“
„A jseš si tím tak jistý?“
„Celé naše vědění je založeno na tomto předpokladu.“
„Takže je nezpochybnitelný?“
„No, to ne, ale zpochybnit ho znamená… Co to vlastně znamená?“
„Že jedna a jedna nemusí být dva.“
„Jedna a jedna nemůžou být dva, protože to jsou dvě.“
„Chceš po mně matematický důkaz mé existence?“
„Přesně tak, chci dedukci, žádnou indukci. Jen premisy a závěr.“
„Ale z jaké premisy můžu vyjít?“
„Z nějakého nezpochybnitelného axiómu.“
„Dobře. Co bylo, už není. Co je, už nikdy nebude. Co bude, ještě nikdy nebylo.“
„Co to má znamenat?“
„Osa t, první ze souřadnic časoprostoru.“
„Co to dokazuje?“
„Změny uspořádaných systémů v neuspořádané.“
„A co když využiju nedokonalostí časoprostorového kontinua k porušení kauzality?“
„To bys ovšem musel překonat rychlost světla a porušit tak vztah E = m.c2.“
„A co červí díry?“
„Ty nejsou dokázané. Můžeme je z toho vynechat.“
„Takže předpokládáme, že struktury se v čase dezintegrují. A prvotního stavu již nelze nikdy dosáhnout. Dál?“
„Aby mohl být systém dezintegrovaným, je nutné, aby na něj něco působilo. Jinak by i přes pohyb po ose t zůstával neměnným. Musíme předpokládat příčiny dezintegrace a také dezintegraci samu, to znamená následek. Z jednosměrnosti času dále plyne, že příčiny vždy předcházejí důsledkům.“
„Dál.“
„Dokážeme –li popsat současný stav kosmu, můžeme jej popsat v jakémkoliv bodě časové přímky. V minulosti i v budoucnosti. Tak dospějeme až k první příčině.“
„Jenže to nedokážeme, počítač, který by toho byl schopen, by musel být nutně složitější než sám vesmír.“
„Předpokládejme tedy, že existují pouze reálné jevy.“
„A co fikce?“
„Musíme vzít v úvahu, že ve fikci mohou existovat i nereálné jevy.“
„Co to znamená nereálný jev?“
„Takový, jaký neexistuje. Vlastně: jaký ani existovat nemůže. Není v potenci.“
„To, co je reálné, tedy existuje?“
„Existuje, nebo může existovat.“
„Co to znamená, že něco existuje?“
„Že to je.“
„A to znamená co?“
„Že to není nejsoucí.“
„Co je nejsoucí?“
„To, co není jsoucí.“
„Co znamená jsoucí?“
„Existující.“
„Definuješ tedy, že existuje to, co je jsoucí a jsoucí je to, co existuje? To je definice kruhem. Musíš najít vysvětlení z nějakého východiska mimo tuto smyčku.“
„Dobře: 1 + 1 = 2.“
„Ano, co je 1?“
„To je nula + 1.“
„1 je nula plus 1?“
„Promiň, jedna je dva mínus 1.“
„Jedna je dva mínus jedna?“
„Promiň, jedna je tři mínus dva.“
„Co je dva?“
„1 + 1.“
„Dobře, to zní logicky. Máme premisy: minulost – budoucnost, integrace – dezintegrace, příčina – následek, 3 – 2 = 1 a 1 + 1 = 2. Myslím, že bychom s trochou štěstí zvládli dokázat, co je to 3. Avšak je 1 opravdu 1, není to jedna?“
„Je to *, je to znak pro *.“
„Takže 1 vlastně není 1, je to znak pro něco jiného.“
„Jo, pro to, co je jenom jedno.“
„Ale co to je jedno?“
„To je 1 v češtině, ve středním rodě.“
„Příliš mnoho nových, nedokázaných pojmů.“
„Dobře. Zkusím to s pomocí tradice. Definuju pojmy, hledám axiómy a východiska. Neznamená to samo o sobě, že jsem?“
„To bysme ovšem museli vědět, co je to být.“
„Bytí je to, co není nebytí, nebytí je to, co není, to co není, je bytí, které není.“
„Cože?“
„Já nevím.“
„Co nevíš?“
„Jak definovat existenci.“
„A co ještě?“
„Jak ti mám dokázat, že jsem. Ale o to se nemohu ovšem ani pokusit, neboť nevím, co to znamená být.“
„Co z toho plyne?“
„Že nevím bezpečně, jestli jsem nebo ne a co to tak či onak je.“
„Co s tím můžeš dělat?“
„Nic, pokud se mi nepodaří nalézt přijatelnou definici bytí.“
„Což se takhle vrátit k našim premisám? Není snad to, co je, tím, co podléhá změnám podle zákona kauzality?“
„Ano, pokud jsem, podléhám změnám v čase. Měním se z integrovaného systému v systém dezintegrovaný, působí na mě příčiny a důsledky. Být znamená trvat v čase.“
„Stárneš.“
„Tedy jsem.“
„Co se mění, to nutně je. Co se nemění, nutně není.“
„Co z toho plyne?“
„Že jseš.“
„Jsi spokojený?“
„Ne, myslel jsem, že tě dovedu k poznání, že tvá existence jako taková je nedokazatelná a tím dokážu, že se prostě neobejdeme bez jistého konsenzu, domluvy, co budeme považovat za skutečné a co ne. Ale tys mi zkazila všecku radost, neboť jsi obhájila svou existenci.“
„Chtěl jsi poukázat, že poznání jako takové závisí na předpokladech, které nelze dokázat. Je ovšem pravda, že můj důkaz je v mnoha směrech problematický. Prokázala jsem prakticky jen tolik, že to, co se mění je a to, co je, se mění. Přitom jsme ovšem pozapomněli na definici času, ze které jsme vyšli a z níž jsme odvodili zákon integrace a dezintegrace, příčinnost. Čas jsem původně vyjádřila tak, že to, co bylo, už není atd. Máme tedy: Čas je změna, změna je bytí, bytí je čas. “
„Takže definice kruhem.“
„Zdá se, že můžeš být spokojen, existence jako taková je nedokazatelná. Musíme ji předpokládat.“
„Tudíž není nic, co by bylo jisté. Poněvadž v samých základech našeho poznání se skrývá nejistota.“
„A proto nemá smysl snažit se dokazovat, že existuju, musíš tomu prostě věřit.“
„Škoda jen, že nejsem věřící. Sbal si svoje věci a táhni zpátky k matce.“
„Mám pokračovat?“
„Ne, to stačí, bude to parádní povídka. Děkuju za spolupráci.“
„Jseš si jistej, že povídka?“
„Ne.“
|
|
|
