|
| |
 |
Okamžiky
Autor: emilio (Občasný) - publikováno 23.6.2000 (20:38:55), v časopise 26.6.2000
|
|  |
Okamžiky
Seděl nad listem čistého papíru a zvenčí pozoroval sám sebe. Psal o sobě a přitom zvědavě četl, co sám napsal. Pozoroval bubliny slov, jak vyletují hnané dechem jeho myšlenek, jak se zhmotňují a nabývají tvarů. V duchu se usmál. Proč jen si lidé myslí, že slova jsou nehmotná, že nemají svou energii ani váhu. Nejsou přece o nic méne hmotné než myšlenky.
Tak seděl a psal a vnímal tok myšlenek, vnímal vlnění jednotlivých slov a žasl sám nad svou vlastní opovážlivostí. Protože ať napíše cokoliv, nebude to přibližně totéž, co dávno před ním napsal někdo jiný a mnohem lépe? Jaký pak bude mít smysl psát ta slova? A kam se svým vnitřním zrakem obrátí dříve. Do minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti? Stvoří si svůj vlastní svět, vylíčí jej barvitě až k samým hranicím skutečnosti a bude jen sledovat jak žije a dýchá svým vlastním životem, jak se v ději vynořují a zase zapadají jednotlivé postavy; bude žít s každou z nich, dýchat její vzduch a pozorovat ten svět jejíma očima? Ta představa ho na chvíli naplnila uspokojením. Věděl jen, že chce tvořit. Jen nevěděl odkud začít. Z té původní představy světa přeplněného slovy, která už dávno řekli jiní, se mu v mysli začala vynořovat představa mnohem děsivější. Představa veliké prázdnoty, která čeká na své naplnění slovy a ději, které ještě nikdo nevyslovil a nepopsal. Celý svůj dosavadní život se cítil být pozorovatelem. Každý okamžik svého života ukládal ukládal do své paměti; každý obraz, zvuk, pocit. To všechno teď na něj čekalo v utajených komnatách jeho podvědomí až to najde a utká z těch střípků obraz neskutečné skutečnosti. A tak pátral v těch obrazech a čekal, až se začnou slévat jeden souvislý proud, jako řeka zrozená z tisíců potůčků.
Zavřel oči. Viděl snově bílé zámecké komnaty. Dveře se pomalu a bezhlučně otevírají a jimi prochází Ona. Snad je to sama jeho múza, jak prochází pomalu jako sen, dívá se na něj, usmívá se na něj a beze slova prochází s tím úsměvem kolem něj. Ten úsměv se mu vpaluje až někam za oči. Samotnou svou přítomností otevírá jedny dveře za druhými, dveře jež vedou do dávno zapomenutých komnat a jejichž klíče byly už dávno ztraceny.
Otevřel oči. Pořád cíti na svých očích ten okouzlující úsměv. Vybavuje si tu štíhlou a jemnou ručku a touží se jí dotknout. Chce se vrátit zpět.
Zavře oči. Cítí jak ho zimou zebou nohy. Je sychravé ráno a při zemi se válí chuchvalce mlhy nad jinovatkou pokrytou trávou. S každým dechem stoupá od jeho úst obláček páry, jako by ho každým dechem opouštěla jeho duše. Kousek opodál stojí pod stromy krytý kočár s párem koní. Co chvíli neklidně zafrkají a kopyty se marně pokoušejí hrábnout do promrzlé půdy, vypouštěje z nozder páru. Kdesi z kraje lesa ho ještě na chvíli z proudu jeho myšlenek vyruší volání bažanta. Pak vše zase utichne a on se ponoří opět do svých myšlenek. Znovu a znovu si klade tutéž otázku. Jak jen to mohla dopustit? Proč? Marně hledal odpověď. Pozvedl opět svůj zrak. Kousek stranou stojí nějací mužové v teplých dlouhých pláštích a v cylindrech a tváří se nesmírně vážně a obřadně. Kdesi nad ním se ze stromu ozvalo chrčivé zakrákání následované šuměním odlétajících křídel. Vnímal jak s každým jeho dechem proniká mrazivý vzduch hlouběji a hlouběji, ař k samotné podstatě jeho existence a snažil se netřást se zimou. Nebo strachem? Ne, strach to nebyl; stačilo jen když si opět vybavil ten úsměv, co se tak hluboko vpálil do jeho duše a cítil se zase uvnitř dokonale vyrovnaný. Pohlédl před sebe. Třicet kroků od něj stál muž. Ten muž pomalu zvedal ruku s nataženou pistolí ruce. Udělal totéž. Zvedl ruku i když věděl, že asi nevystřelí. Tleskot křídel ještě ještě dozníval ozvěnou a k jeho nohám se tiše sneslo černé pírko. Zazněl výstřel. Zíral na to malé černé pírko a naslouchal tomu pronikavému hvizdu, který zněl jako brnknutí na strunu nataženou až k prasknutí. Pak pírko náhle zbělalo a celý svět s ním.
Otevřel oči. Zíral na bílé listy papíru, jak se před ním pozvolna naplňují. Pozoroval svou ruku jak tančí po čistém listu papíru. Zamyšleně sfouknul z listu papíru černé pírko, které sem nejspíš odkudsi závál vítr otevřeným oknem.
Pomalu opět zavřel oči. Chvíli neviděl nic. Teprve po chvíli začal rozeznávat jednotlivé zářící tečky na tmavomodrém pozadí. Tiše se mihotaly, jak k nim stoupal vzhůru horký dech Země. Ležel na zádech v trávě a zíral s úžasem vzhůru. Potom začal rozeznávat i jemný mlhavý pás, tahnoucí se nad ním přes oblohu. Cítil vůně květin ukrytých v trávě okolo něj. Vybavil si ještě zpěv ptáků, který už utichl před chvílí a který teď nahradilo občasné zavrzání cvrčka. Potom rozeznal v té pestré škále vůní tu jednu, kterou si nemohl splést s žádnou jinou. Byla to její vůně. Uslyšel její tichý konejšivý hlas jak mu cosi milého šeptá do ucha. Pohladila ho jemně konečky prstů po tváři. Jako by se mu tím v mysli vybavila nějaká dávná bolestivá vzpomínka. Trhl sebou a prudce se posadil. V jeho uších jako by doznívala ozvěna neexistujícího výstřelu, zvuku praskající struny která už nevydržela více. Uslyšel znovu zacvrkání kdesi v trávě a tiché pípnutí za sna nějakého ptáka ve větvích stromu. Uvolnil se.Dávná rána o které nevěděl se zacelila. Opět si po mnoha letech naplno uvědomil že žije. Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Jemně se k sobě přitulili a letmo, jakoby jen náhodou se políbili. Pak ještě jednou, už ne letmo a zcela určitě ne náhodou. Cítil jak se jejich horké rty dotýkají, jak ta horkost z nich proudí do jejich těl, jak jejich těla tím žárem ztrácejí pevné obrysy až začnou navzájem splývat, jak zvědavě v pohledu očí toho druhého, objevují jeho i sebe sama, celý jejich soukromý vesmír.
Otevřel oči. Pozoroval opět tu ruku. Svou ruku, která vykroužila na papíru ta jemná ústa v úsměvu nastavená k polibku. Chtěl ji zastavit, vrátit se v čase znovu k těm krásným krásným okamžikům, kdy naplno cítil že skutečně žije. Ale ruka psala dál.
Zavřel tedy znovu oči.
Seděl v pohodlném anatomicky tvarovaném křesle a hleděl do dálky. Kdesi nad sebou tušil průhledné křivky kopule, která oddělovala jeho a několik dalších desítek lidí od mrazivého nebytí, od bezhlesého výkřiku smrti. V jeho očích se svým načervenalým odstínem odrážela okolní pustá krajina, ozdobená jen úlomky skal a pouštním pískem ošlehanými balvany. Po očích mu tiše stákaly slzy. Slzy štěstí. Očima se znovu vpíjel do té tváře, která stejně jako on, ale kdesi daleko, hodně daleko, plakala a ty slzy štěstí jí stékaly po tváři, ozářené fialovým odstínem oblohy nad její hlavou. Věděli že zanedlouho budou zase spolu. Ne odděleni chladnou plochou obrazovky, ale dotýkaje se svýma rukama budou zase cítit dech toho druhého, zase budou spolu prožívat všechny okamžiky minulosti i budoucnosti. Poslal jí ještě z dlaně polibek na rouzloučenou a pak obrazovka zase ztmavla.
Otevřel oči.
Jiná místa. Jiné okamžiky v proudu času. Vždy jiné podoby tváří. A přece znovu a znovu tolik podobných příběhů, počínajících kdesi v šerém dávnověku lidské existence a mizících někde v nedohledné dáli času. A tak se usmál a jeho ruka odložila pero.
Otevřel oči …
|
|
|
