Mám vztek. Děsněj. Ostatně jako vždycky, když prší. A že teď teda prší. Né že bych déšť nerad, naopak. Jenže zatímco ty dvě slepice vedle si libujou, že jsou pod střechou a v suchu a že pohodička, já jenom tiše trpím.

Nenávidím slepice.

A nenávidím tu střechu.

Slyším kapky, jak po ní tancujou, vidím je pleskat na dvoře do bláta a kaluží a úplně se dávím tím vztekem. Vztekem – a touhou. Jo, toužím, příšerně toužím vlítnout do toho čvachtavýho bahna, vyválet si v něm hřbet, nechat mraky cákat mi na hlavu kýble vody, moře vody… Tolik, tolik bych chtěl zase jednou úplně obyčejně zmoknout! Místo toho sedím na svým nechutně suchým zadku a sleduju lijavec, co mi padá deset čísel před očima a přitom by klidně moh´ bejt někde za horama, protože jeden z těch deseti centimetrů dělaj kovový pruty, kterýma neprolezu, i kdybych se strhal.

Nenávidím mříže.

A do toho si přijdou ti dva, kliďánko se přede mnou broděj dvorem po kotníky v loužích a, jako by to nestačilo, ten menší vlasatej se na mě dívá a povídá – ten se má, takovej bažant, pěkně ve voliéře, neprší na něj, dvě ženský u křídla, to je život, co?

Pane na nebi…

Nenávidím lidi!