|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Kdo jsi? Další léčitel nebo špicl?“
„Nepamatuješ se na mě?“
„Jsem syn Nejvyššího, Darafe Sedmý! Jakým tónem to se mnou mluvíš?“
„Tónem zachránce…“
„Ach ano, nepoznal jsem tě, tvůj obličej…“
Bont se usmál a rozhlédl se, ve džbánu na zemi zbylo trochu vody, která spláchla krev a líčidla.
Dědic… hm, pomyslel si, patnáctiletý zmatený kluk, co ho zavřeli do podzemí. Napůl rozmazlený a napůl rozčarovaný. Takový osud jistě nečekal. Žije, díky mně, ale jak…
„Je to tvá vina,“ zasyčel mladík, „nemám domov, kamarády, už žádné obdivné pohledy dívek z celé země, nemůžu šermovat, ani se s ostatními honit v autoletu. Nenávidím vodu, ale co bych dal zato, moc si znovu zaplavat v moři. Zkoumají mě jak pokusného hlodavce, cpou do mě divný byliny a léčitelé zkoumají moje sny. To není život, ale noční můra!“
Bont chtěl vykřiknout něco jako, že mu zachránil život, že to byl dar, ta jeho schopnost, že udělal správnou věc… ale pak se podíval tomu chlapci do očí.
„Promiň.“
„Proč jsi přišel? Nebo tě sem nastrčili? Všechny vás hledají.“
„Přišel jsem si pro odpovědi. Změnil ses nějak po té události?“
„Tobě se svěřovat nebudu!“
Bont po klukovi skočila a nevybíravě jej přimáčkl k zemi.
„Poslouchej, ty jeden tatínkův mazánku, hodně lidí tam venku si to odskáče, jestli nepromluvíš a neřekneš mi pravdu, jasný?“
„Zabijou tě,“ zasípal Darafe.
„No právě, já nemám co ztratit. Když mi nepomůžeš, vezmu tě s sebou!“
„Ona ti to nedovolí!“
„Cože? Jaká ona?“
Bont překvapením povolil stisk. Darafe se ušklíbl a zručně jej plnou silou kopl do ramene, kde zahlédl obvazy. Situace se obrátila, teď měl navrch mladík. Jako kouzlem se z nešťastného uraženého bohatého synáčka stal pomstychtivý všehoschopný cizinec. Ze záhybu košile vytáhl kovový kruh se složitě propleteným obrazcem, kterým přitiskl Bonta k podlaze a hrozil, že jej rozmáčkne.
Díky znovu nabyté převaze zapomněl dědic Nejvyššího na obezřetnost a dal průchod své moci, konečně se mohl někomu pochlubit.
„Žádný léčitel nemá její sílu, spolu s ní dokážu věci, jaké žádný vládce přede mnou! Ubozí Transformovaní, jste snadná kořist. Dám ti odpověď, ano, změnil jsem se. Ale nikoli tvým zásahem, jen jsme tu situaci dokonale využili.“
„Co jsi tedy provedl s ostatními zachráněnými?“
„Nic, nezajímají mě. Každý člověk je tak trochu blázen, tak trochu jiný a výjimečný, ne? Stačilo pustit do světa fámy o jejich jinakosti a lidská závist učinila zbytek. Mí drazí léčitelé, jak ti se snaží zachovat rovnováhu a klid v zemi. K smíchu. Jejich moc nesahá té její ani po lem šatů.“
„Kdybys byl tak mocný, jak tvrdíš, nehnil bys tu deset metrů pod zemí.“
„Přiznávám, jsem netrpělivý, je těžké vyčkávat na příhodný čas. Nyní jste na řadě vy, pak důvěřiví zachránění, neposlušní léčitelé a nakonec můj otec.“
„Ty zmetku,“ pokusil se Bont vytrhnout magické síle kruhu.
Nepodařilo se. Všechna nedávná zranění se ozvala s nebývalou silou. Svíjel se bolestí, celého jej pohltila. Někde na rozhraní přicházejícího nevědomí se mu zjevila před očima jedna tvář. Jenom mžik a byla pryč. Odehnal bolest jako vlezlý hmyz. Jaké trápení ji jistě musel svými myšlenkami způsobit. Musí se vzchopit, žije, ne?
„Takže ty jsi jen poskok,“ dráždil drze budoucího vládce, „kdo je ta, která tě ovládá?“
Odpovědí mu bylo jen další sevření neviditelných kleští. Tu bolest už znal, nic nového.
Matky vždy chrání své děti. Kdo to řekl? Přece on sám.
Nejvyšší si tedy “uměl“ vybrat ženu. Není divu, že ji prohlásil za mrtvou. Ještě jeden dotek magického kruhu a Bonta obestřela tma.
„Ticho! Poslouchejte! Hej!“ křičel podsaditý muž na nesourodou společnost lidí.
Sešli se na konci města v opuštěném továrním komplexu. ZAMOŘENO, hlásil nápis na plotě, ale přicházející si jej nevšímali. Dívali se na sebe trochu s podezřením a trochu s nejistotou. Zachránci a zachránění, jedni jako druzí vytlačeni na okraj společnosti samotným Nejvyšším. Povědomost o existenci místa, kde se rozhoduje o jejich dalším životě, se šířila rychleji než spad reaktivního popílku tenkrát při dopadu meteoritu.
„Jste jiní, nevíme, co od vás čekat.“
„Nic velkého, jen záchranu vašeho života…“
„Jsem vděčný, ale pochopte, že jde z vás i strach! Ani vy sami, Transformovaní, toho o sobě moc nevíte.“
„Zato bych rád věděl, jakou změnou jste vy, které jsme vytáhli hrobníkovi z lopaty, vlastně prošli! Co strašlivého a podivného jste napovídali vládcovým donašečům, že nás teď loví jako zvěř? Oslepli jste? Zapomněli se modlit? Ztratili paměť? Získali nějaké nové schopnosti? Nebo jste jen banda nevděčných hajzlíků, která couvne při prvním dupnutí Šestého?“
„My, co jsme sem přišli, nevíme o žádných neobvyklých zvratech v našem myšlení, charakteru či chování. Což nevylučuje, že mnozí takovou reformou neprošli.“
„To je neuvěřitelné! Copak si neuvědomujete, že nepotřebujeme my vás, ale vy nás?“
„Zatímco se tu hádáme, eskorty odváží další naše druhy. Nevíme, co s námi zamýšlí. Osobně si nemyslím, že je přeměna Transformovaného v normálního člověka možná tak, aby jedinec přežil,“ zvolal Vans z druhého konce haly.
Odpovědí mu bylo souhlasné zahučení, všichni obrátily svou pozornost k němu.
„Jestliže je změna zachráněných fáma, tak kdo ji vypustil? Komu by naše odstranění přineslo užitek? Šestý nám věnoval bezpečnostní dekret, proč by najednou nahradil svůj demokratický postoj násilím?“
„Vládcové se mění, obvykle k horšímu. Šestý byl vždy nakloněn názoru léčitelů. Pryč s nimi!“
„Nesmysl,“ oponoval Vans, „vím z bezpečného zdroje, že původní informací byla změna syna Nejvyššího po zásahu jednoho z Transformovaných. Není rozumné hned vyrazit do boje, musíme zjistit co nejvíce pravdivých údajů. Léčitelé jsou důležití, co bychom si bez nich počali!“
„Než se rozhoupeme, kolik našich zatím projde nevratnou změnou, nebo zemře?“
„Proč se nezeptáme toho, kdo zachránil budoucího vládce?“
Poslední dvě otázky jen prohloubily vrásky na Vansově čele. Nepřinutil se říct lidem pravdu. O nikoho si s Lonnie nedělali větší starosti než o osud Bonta a Sery.
Šla za ním podzemím odevzdaně. Nedokázala přečíst jeho myšlenky, ale nedivila se, Jarů jako jeden z nejschopnějších léčitelů dokázal slušně ovládat své podvědomí. Snad poskytla Bontovi dostatečnou šanci, snad se Vans a Lonnie dokázali někde ukrýt. Nebyla se schopná na ně napojit, v hlavě jí bušila nesnesitelná bolest. Labyrintem procházeli beze slova, míjeli desítky odboček a slepých chodeb. Nad některými se objevoval vyrytý kruh s propletenými prstenci. Jarů se pokaždé viditelně zarazil, ale přesto pokračoval dál.
„Proměna je pro tebe to nejlepší, věř mi.“
„Co ty o tom víš?“
„Narodíš se znovu, vrátíme ti starý život. Na ty roky, co ses trápila, budeš vzpomínat jen jako na zlý sen.“
„Právě ty jsi mi tvrdil, že mé nadání je dar! Co tě, k čertu, přimělo změnit názor?“ křičela, už nedokázala skrývat zklamání.
„Co mi vyčítáš? Dvakrát jsem ti věřil, dvakrát jsi mě svým způsobem zradila. Přesto ti pomáhám, nevidíš?“
„Ztratím paměť? Když projdu proměnou? Ano? Tak mi pověz pravdu, nebudu si ji pak pamatovat. Žádný změny zachráněných se nekonají, že ne? Do čeho ses to zapletl?“
„Mýlíš se, Sero. Já nepochybuji o slovech vládce, nemluvě o tom, že jsem na vlastní oči viděl, jak jeho syn…“
„Co se stalo?“
„Je to jen kluk, ale v ten moment se z něj stala… stvůra. Bez slitování zabíjel a ničil. Podrobil jsem ho pak všem dostupným vyšetřením, žádná nemoc, porucha, žádné drogy, jen vysoká hladina cizí energie. A to vše jen pár hodin po té nešťastné události v moři. Jsou zatím ti dva Transformovaní, to je jediné vysvětlení. Tu ženu, vodnici, již eskorta zajistila. Všichni hledají toho muže. Neznáš náhodou jeho totožnost?“
„Ne,“ rozhodně a docela lehce zavrtěla hlavou, „Jarů, a i kdybych věděla…“
„Jak chceš. Uvidíme se v tvém novém životě.“
Sera osaměla v jedné z přípravných místnosti pro Transformované. Holý prostor s jediným oknem vysoko ve zdi evokoval bezútěšnost její situace. Obrazec kruhu s propletenými čarami na zdi ji naproti tomu přitahoval jako magnet. Dotkla se ho zkusmo prsty. Zdálo se, že symbol ožil.
Povedu tě, můj synu, jen vydrž. Náš čas se blíží. Má síla roste každým dnem, každou další přeměnou Transformovaných. Nechť jejich energie proudí ke mně. Ovládneme celý svět. Připrav se, můj nejdražší…
Sera s leknutím odskočila vzad. Čí myšlenky to slyšela?
„Sero!“ ozvalo se za dveřmi.
Krve by se v ní nedořezal. Už jdou pro ni. Očima hypnotizovala zámek dveří, který se jen velice pomalu otáčel. Vzedmula se v ní vlna zoufalého odporu. Jen, co se objevil paprsek světla z chodby, vyrazila. Schovaná za dveřmi vystřelila její ruka směrem k předpokládanému nosu přicházejícího. Do něčeho měkkého se trefila, ránu následoval bolestivý výkřik. Sera se vyřítila dopředu jako tank, cestou ještě stačila muže kopnout mezi nohy. Byla volná!
„… no, teda… vždyť nejdu… tak pozdě, abych si zasloužil…“
„Cože? Ach ne… já tě tak ráda vidím.“
„Přál bych si říct to samý…“ hekala postava klečící na jednom koleni na zemi.
„Promiň. Stačí? Musím ti něco ukázat. Čtu něčí myšlenky!“
„Moje to zjevně nebudou...“
„Nefňukej, hrdino, já ti ty rány pofoukám.“
„Všechny?“
„Nebo radši ne.“
„Já to tušil. Tak se mě chyť, musíme pryč.“
Svět zrychlil a rozmazal se, čas se zploštil na jedno mrknutí oka. Když Sera otevřela oči, stáli ve starobylé kapli v pro ni neznámé části univerzity. Bont odemkl paklíčem a jal se mlčky a pozorně prohlížet zdi. Vypadal, že ví, co hledá.
„Sedmý se ti svěřil? Ty změny zachráněných jsou bludy, že jo? Docela se divím, že tě v klidu propustil. Bála jsem se o tebe.“
„Zbytečně…“
„Fajn, promiň mi můj zájem. Po čem tu vlastně pátráme?“
„Hledám takový kruh, symbol, nebo znamení. Ten holomek Darafe ho používá jako zbraň, ale ve skutečnosti ten magický předmět ovládá jeho. Už jsem ho viděl nakreslený na jedné zdi, musím si ho přesně zapamatovat. Znám někoho, kdo by mi mohl prozradit, co ta věc znamená.“
„Bylo to zvláštní, že ano, kamenná zeď pod ním tepala a hřála, jako by se v něm skrýval život…“
„Cože? Tys ho viděla? A to mě tu necháš ošahávat zdi jak dvounohýho pavouka?“
„Říkala jsem ti, že jsem četla čísi myšlenky. Hodně divné myšlenky, pravda. Když jsem se dotkla toho symbolu a pak…“
„A pak?“
„Pak mi někdo vpadl… do rány.“
Sera se škodolibým úsměvem vstoupila do kaple. Zvuk kroků se temně rozléhal. A pod gotickým oknem se praskliny v omítce zkroutily dokola, až utvořily kruh. |
|
|
