jsem prokletím mužů
můžu, a tak odletím
černým zvonem
sukně
odzvoním jim konec noci, konec ve tmě, konec moci nad vlastní přirozeností
jsem prokletím mužů i žen
jsem sen
můžu, a tak odletím
a se smetím vlastních činů popasuj se sám
já tě znám
ale ty, pro tebe jsem jen sladká ukrutnice
čím vzdálenější, tím chceš mě více
více
více
více
vína
vina
vyhoří tvá rozhodnost
odhoď ctnost
ty ten požár potřebuješ - jako most
do světa černých zvonů, rudých bran a černých vějířů a rudých ran a černých kuplířů s touhami,

černých dam a rudých dam, černých vran a černých rán
jsi v něm sám
smrt ti dám
polibkem
nenuť mě
nemuč mě
pouč se
sám se muč
s nohama na zemi nepochodíš
můžu, a tak odletím
jsem tvým prokletím
černým zvonem jsem se stala
černým, a tvá síla malá
nestačí
pro tebe jsem tisíc okvětních plátků snášejících se na rakev, mnohem vkusnější než pitomý poslední hřebík; ten ať ti zatluče někdo jiný, jsi tak slabý, že to nedokážeš
nedokážes
a tak kážeš
sám sobě
sám v hrobě
a pak pláčeš