|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ležel nehybně, většinu obvazů mu z hlavy už sundali. Zarostlý bílý obličej vypadal cize a opuštěně. Pohladila ho, po ruce a pak i po tváři. Neprobudil se, ani sebemenším pohybem nedal najevo, že by vnímal její přítomnost.
„Nevím, co mám dělat,“ šeptala doufajíc, že ji neslyší.
„Není to takové, jak jsem si představovala. Vyčítala bych si, kdybych ten zákrok nezkusila, ale… byl to omyl. Neměla jsem to dělat. Já nechci, abys o mně smýšlel kriticky, chápeš? Měl bys mě přece zbožňovat, ne? Proč to nemohlo zůstat dokonalé jako zpočátku? Jsi pro mne důležitý, ale já už takhle dál nemůžu. Nevím, co mám dělat…“
Odešla v slzách. Když zašla za zástěnu, pacient se otočil ke zdi a přetáhl si pokrývku přes obličej.
Dalšího dne jí oznámili, že došlo k nečekaným komplikací a k selhání základního životního systému u hospitalizovaného ADAMa a ten musel být s konečnou platností resetován.
Byla zoufalá. V hlavě jí kolovaly nevyřčené výčitky.
Byla šťastná. Mohla ho aspoň naposledy vidět a rozloučit se.
Byla smířená s osudem. A po týdnu se cítila podivně volná.
Na povinné přechodové sezení s MISákem přišla včas. Odmítla okamžité vyřešení problému náhradou jiným ADAMem. MISák vypadal potěšeně. Vložil jí do ruky balení relaxačních terapeutických DVD a na konci ji pozval na večeři. Kývla, ani přesně nechápala z jakého důvodu.
Kamarádky její rozhodnutí schválily, matka pochybovačně vrtěla hlavou.
Restaurace byla moderní, jídlo dokonalé, konverzace nudná. Přesně, jak předpokládala. Nikdy víc!
„Musíš mít ADAMa,“ přesvědčovaly ji kolegyně, „přece kvůli bezpečnosti!“
Nechala se tedy zviklat a souhlasila, že si jednoho vybere. Na zkoušku. Nezávazně.
Koupila drahé modré víno a pozvala ostatní na dámskou jízdu. Máma jí půjčila nejnovější katalogy.
„Koukni na tohohle! Ta postava… a má vzdělání stupně čtyři.“
„Já bych příště brala tohohle. Má rád děti a psy. No a modrý oči, to je můj osud. Jenže to bych musela vyhrát v loterii, táta mi už na dalšího nepřispěje.“
„Ségra si objednala ADAMa jen podle reklamy v jednom časopise. Kdybyste viděly, co jí pak poslali! Děs a hrůza. Byl mnohem menší, neměl vlnitý vlasy a mluvil jenom jedním jazykem.“
„A reklamovala ho? Moje známá s tím měla docela velký problémy. Nechtěli jí ho vyměnit.“
„Tenhle byl ještě v záruční lhůtě, tak to šlo. Ale na nového čeká už přes týden.“
Evelína zmateně listovala prospekty. Z lesklých stránek se na ni usmívali ADAMové všech postav, tváří i vlastností. Standardní modely za nízké ceny i luxusní týpci za horentní obnosy. A za příplatek nabízeli jakýkoli up-grade. Co nešlo naprogramovat, dalo se pořídit ve formě tablet, matematický talent, herecké schopnosti i kuchařské umění. Žádané vlastnosti byly na prodej, galantnost, tolerantnost, schopnost odezírat přání z očí ženy. Nejméně ceněná byla upřímnost a samostatnost.
Po půl hodině jí už připadal jeden jako druhý. A bylo jí jasné to, co od začátku.
Chtěla vrátit čas. Chtěla svého jediného ADAMa.
V ústavu MIS vyplnila podrobný sáhodlouhý dotazník a na recepci ji zapsali do pořadníku. V kolonce „specifikace zvoleného typu“ zaškrtla možnost „náhodný výběr dle požadovaných parametrů“. Nechá se překvapit. Bude mu říkat Albert, jméno měla připravené rovnou. Po vědci, podle nějž pojmenovali jejich vysokoškolskou koleji. Navíc taky začínalo na A.
Netrpělivě čekala na den D. Styděla se zato, že se docela těší. Nový ADAM, nový život. Tentokrát vše zvládne líp. Žádné hádky, žádné pochyby, žádná citová zainteresovanost. Bude dospělá a rozumná.
„Tak vážená slečno, váš ADAM je připraven,“ obřadně ji vítal její MISák. Do seznamovací místnosti uvedl středně vysokého mladého muže. Měl světle hnědé vlasy, modré oči (bonus navíc při opakovaném odběru u stejné firmy) a plachý úsměv.
„Rád tě poznávám,“ pronesl mile.
„Ahoj. Chtěla bych ti říkat Alberte, nevadí? Každá má ADAMa a já…“
„V pořádku, bude mi ctí.“
MISák s ním vypisoval nějaké poslední papíry a ona měla čas si svého nového „jako-muže“ prohlédnout. Vlastně se jí líbil.
Seznamovací místnost byla z poloviny prosklená, v jedné ze stěn byly dveře a tu poslední tvořilo obří zrcadlo. Nedělala si iluze, jistě za ním někdo stojí a hodnotí ji. Prodejce ADAMů, její nadřízený, představitel ústavu MIS, mohl to být kdokoli. Nešlo si nevšimnout, jak MISákovy oči často k té stěně nevědomky zabloudí. No jo, napadlo ji, ani ten to nemá lehký. Kdyby nepracoval dostatečně pilně, kdyby jeho vědecké rozvahy nedosahovaly žádané úrovně, i jeho by čekalo vypnutí.
Muži dnes, uvažovala Evelína, jsou oddaní míru, nebojují, ale chovají se jak schizofrenní trosky. Byl tohle cíl nové evoluce? Jsou na nás závislí. Je to dobře? Má cenu se snažit o skutečný vztah, když jeho aktéři nebudou rovnocenní? Tyhle úvahy se jí honily hlavou, když doma psala svou vědeckou práci. Vybrala si téma „Komunikace mezi druhy a její proměny v historii“. Bylo to chápáno jako snadné zadání, ale ji od určité doby napadaly jenom myšlenky, které by na katedře vyvolaly značné pozdvižení. Jenže, nemohla si pomoct. Čím déle o smyslu opravdového dorozumívání uvažovala, tím více je chápala jako nemožné, jestliže si nebyli komunikující rovni. Vzhledem k tomu, že poslední zbytky zvířat přežívaly tou dobou jen v umělých rezervacích a zoologických pavilónech, zúžila spektrum svého bádání jen na ADAMy. Bezpochyby se dali označit jako jiný druh.
Albert byl skvělý, dokonale zvládal domácnost, přes den pracoval jako správce nedalekého školního komplexu. Večer byl něžný a ohleduplný. Nemohla mu nic vytknout. Ale „ADAMa“ jí nahradit nedokázal.
Rozmlouvala s ním jen jako s objektem, který se hodil do její práce. Jsem mrcha, využívala jsem prvního, co bych to samé neprovedla i druhému, syčela na sebe do zrcadla za zvlášť mizerných nocí. Nenáviděla se, když s ním poprvé spala, jako by byla svému ex-ADAMovi nevěrná. Postupně se z ní a Alberta stali přátelé. Nic po něm nechtěla a on jí nabízel, co mohl. Dokonale to fungovalo.
Po šesti měsících přišli spokojeně na pravidelné hodnotové sezení. MISák je vítal úslužně, ale na ni pohlížel poněkud uraženě. Asi, že neopověděla na žádnou z jeho „fantastických“ nabídek. Bylo to jí to fuk.
„Všechny aspekty společného soužití jsou v pořádku?“
„Ano.“
„Sexuální život je podle vašich představ?“
„Ano.“ Nehodlala se s ničím svěřovat.
„Objekt vám vyhovuje po všech stránkách?“
„Ano.“ Už ji to přestávalo bavit.
„Byla splněna všechna vaše očekávání?“
„Ano.“
„Je přirozené chtít na partnerovi něco změnit. Můžeme v tomto ohledu pro vás něco udělat?“
Zmínka o změně Evelínu rozhodila. Neradostná vzpomínka se jí zakousla do srdce a nechtěla se pustit. Stopy výčitek kdysi zatlačila do pozadí a nechtěla se k nim vracet. Co sakra ten vědátor čekal, vztekala se v duchu, že tu začnu brečet a kát se za své omyly? Ten jediný, komu by přiznala svou chybu, už tady nebyl. Už bylo na všecko pozdě.
Vzdorně hleděla na zrcadlovou stěnu. V ústavu byly všude.
„Co jste mohli, to jste pro mě udělali, pro příště si raději vystačím sama,“ odsekla ironicky.
„Naším krédem je plná spokojenost klientek,“ informoval ji MISák důležitě.
„No jistě. Smiřte se s tím, že na některé potřeby žen prostě nestačíte.“
„Splníme vám jakékoli přání. Jen musíte vědět, co chcete, vážená.“
Evelína se zlostně zamračila. Od jisté doby špatně snášela, když měl pravdu někdo jiný. Já znám dobře svoje přání, ty chytráku, pomyslela si, ale už mi to k ničemu není.
„Vím, co chci tak jistě, jako že vím, že vy to splnit nedokážete. Ale konec zbytečných řečí, Albert je moc fajn, jsme spolu šťastni. Naschle za půl roku.“
Byla vděčná Albertovi, že jí pevně stiskl dlaň a ruku v ruce vykráčeli z místnosti.
poznámky – č.202/88 – mantinely komunikace ze strany ADAMů – autor: Evelína:
1. Zjistit databázi výrobců ADAMů a žebříček jejich popularity a prodejnosti.
2. Jak přesné jsou naprogramované instrukce? Je snaha vyhovět zakódována u všech stejně, nebo existují rozdíly? Existuje statistika ceněných vlastností?
(vypůjčit si od šéfky heslo pro vstup do zakódované části počítače!)
3. Jak vysoké je procento vad a nedokonalostí, zjištěných v prvních týdnech používání? Jsou rozdíly v typu žádané u žen více, než uniformní dokonalost? Kolik žen by dokonalost přirovnalo k nudě?
(sepsat dotazník pro různé věkové kategorie odběratelek!!)
4. Je kvalita filtru názorů a úvah odvislá od ceny ADAMa, nebo souvisí se zadanou výší intelektu?
5. …
„Kdybys mě tak viděl,“ šeptala se zavřenýma očima v noci sedíc u počítače, „změnila jsem se. Byl bys rád? Jenže ono by se to asi nestalo, kdybys tu byl, víš?“
Nikdo jí neodpověděl. Vzpomínky a resetovaní to totiž obvykle nedělají…
„Tak kolegyně, máte už nějaké dílčí závěry? Ještě jsem neměla to potěšení seznámit se s osnovou vaší práce,“ hlaholila na ni šéfová na chodbě katedry.
„Zatím sbírám materiál,“ spěšně zamlouvala její zájem, „zaměřila jsem se na otázku komunikace s ADAMy. Přesto, že existují návody, on-line nápovědy a naučná literatura, skýtá tato problematika dost otázek, které nejsou v dostatečné míře vysvětleny.“
„To je zajímavý postřeh, nicméně se obávám, abyste byla schopna předložit nějaké nové závěry. Na toto téma bylo již napsáno moře gigabajtů, je těžké vyslovit vlastní názor tak, aby nezapadl, že?“
Evelína nasadila výraz „snaživka obecná“ a horlivě kývala..
Že by neměla vlastní názory, toho se nebála. Spíš se obávala, aby je vedení katedry překouslo. Kdybys tak věděla, usmívala se v duchu při pohledu na nadřízenou, z mých myšlenek by tě asi ranila mrtvice.
Najednou si připadala hrozně důležitá a statečná. V dávnověku bych skončila na hranici, říkala si, nikoli bez pocitu výjimečnosti. Jen abych dokázala své teze uspořádat, přála si, aby si je všichni nevykládaly jen jako bláboly nešťastné pomatené ženštiny, truchlící po ADAMovi, zralé tak akorát pro ústavní léčbu.
Pomalu, ale jistě totiž docházela k závěru, že komunikace mezi ženou a ADAMem je vlastně jednostranná fraška. Pohádka pro malé nerozumné děti. Hrajte si na maminku a tatínka a nezlobte!
Když je na jedné straně sebestřednost, a na druhé přetvářka, co z toho může vzniknout? Model spokojené rodiny? To těžko. S despektem hleděla na své kamarádky i mámu. Jak to, že jim stávající situace vyhovuje? Ale zahanbeně musela uznat, že kdyby neztratila ADAMa, ty kacířské myšlenky by ji ani nenapadly.
„Tak jak je? Vypadáš spokojeně,“ kývala máma potěšeně hlavou a uznale se culila na Alberta, když jim naléval mátový a kosatcový čaj.
„Všechno v pořádku, mami.“ Na rty se jí drala taková ta běžná pochvala na Alberta, jako že je skvělý, ale náhle se jí zdálo, že by ho tím ponižovala. Jako by byl roven jejím novým lodičkám nebo i-podu. Raději matce vyprávěla novinky z práce na katedře. Po dlouhé době se spolu dokázaly bavit v klidu a pohodě. Až to Evelíně vnuklo nápad zkusit mámě předložit své postřehy.
„Co mu říkáš?“
„Vybrala´s ADAMa docela dobře, když uvážím tvůj vkus.“
„Jmenuje se Albert.“
„Jak myslíš, jen zase nezačni bláznit jako s tím minulým.“
„Mami… tobě to střídání partnerů nevadí?“ sondovala Evelína nenápadně.
„Drahoušku, to je přeci jejich výhoda. Žádný mi nemůže zevšednět! A co si budem vykládat, ani já jemu.“
„A to ti nechybí někdo, s kým se můžeš důvěrně bavit? V soukromí? Někdo, kdo ti opravdu řekne, co si myslí a nebude si vymýšlet jen proto, aby se ti zavděčil?“
„Na důvěrné řeči mám kamarádky a vlastně i tebe. Jak by mě mohl jakýkoli muž pochopit? Jsi tak sečtělá, vždyť víš, jak těžké to měly ženy kdysi! Pochopení ze strany mužů bylo přece odborně uznáno nemožným, ne?“
„Já mluvím o něčem jiném, chápeš… nechybí ti láska?“
Evelína se poprvé odvážila vyslovit nahlas to podivné slovo jinak, než jako termín ze studia historie.
„Co to vůbec je? Ty to víš? Nemůže ti chybět něco, co neznáš…“
„Nevím, jenže mně prostě něco schází… a mám dojem, že s ADAMem jsem to měla na dosah ruky.“
„A je to tu zase! Co chceš změnit? Vždyť tohle uspořádání všem vyhovuje. Tedy všem ženám. Zrovna ty, která jsi roky studovala staré kultury, bys měla vědět, jak je náš svět dokonalý. Skoro dokonalý, samozřejmě, ale v rámci možností nejlepší možný.“
„Nezatoužila jsi aspoň jednou po tom mít skutečný vztah? Jako kdysi? Bývala to sázka do loterie, jasně, a mnohdy to nedopadlo dobře, ale stejně… Mně by to zato asi stálo. Moci se tak vrátit v čase…“
Máma jí neodpověděla, nakonec si Evelína nebyla jistá, zda poslední větu vyslovila vůbec nahlas.
|
|
|
