Letos mě postihlo několik osobních ztrát. První z nich byl 7-týdenní pobyt v Bohnicích, kde mě jen podstatně pohoršili, což konstatovaly i zdravotní sestry z domácí péče, které ke mně třikrát týdně chodí. Druhou ztrátou bylo, že jsem přišel o výbornou pečovatelku, která ke mně chodila 4 roky, směl jsem jí telefonovat domů (to je také u pečovatelek světlá výjimka) a ona mně při výběru nákupu radila, protože sám jsem to nezvládal.
      Bohužel, během pobytu v Bohnicích došlo ke zřízení nového pečovatelského okrsku na Vyšehradě, samozřejmě s jinými pečovatelkami (ta moje je neochotná a ráda zapomíná). Telefonovat kvůli objednání nákupu se dá jen mezi 7 až 7.30, tak raději posílám e-maily nové vedoucí, se kterou se přes e-maily stále hádáme, protože já tvrdím, že zřízení nového okrsku byl omyl, že na Spořilově byly lidštější a příjemnější pečovatelky. Vrcholem „péče“ byl nákup na Velikonoce, kdy mně pečovatelka přinesla na 4 dny jen 5 malých jogurtů. Když jsem se jí ptal, proč nad tím vůbec nepřemýšlela, odpověděla, že zaskakuje z jiného okrsku a myslet za klienty nemá v pracovní náplni. Po Velikonoích se ukázalo, že vedoucí pečovatelek poslední pracovní den před Velikonocemi vůbec nezapnula počítač, takže si mou objednávku vůbec nepřečetla a improvizovala. Naštěstí mě zachránil asistent, který mně o Velikonocích nakupoval denně. Jenže i o toho asistenta přijdu, protože mi oznámil, že se s bratrem stěhují do Brna, kde si založí vlastní firmu. Připomíná mně to rozhodnutí mého nejlepšího psychiatra, ke kterému se odhodlal před 17 lety – přejít do Plzně, protože se tam mohl stát primářem. Také se jím stal, přestože z Prahy denně dojíždí autem. Dlouho mě léčil „na dálku“ telefonickými konzultacemi. Recepty mi posílal poštou. Proti této „dálkové“ léčbě však zasáhli v Bohnicích na paviloně 1, kdy mi dali ultimatum, že mě nepropustí, dokud si nenajdu psychiatra v Praze. Obvolával jsem psychiatry v okolí bydliště, zejména na poliklinice Budějovická, ale dostával jsem jen samé odmítavé odpovědi, že prý mají moc pacientů. Nakonec mi došly desetikoruny do telefonního automatu. Mobil jsem tenkrát ještě neměl. Když jsem to řekl sestrám, rozhodla staniční, že mi někoho najde sama. Našla mi Michaelu, ale bohužel to bylo až na Karláku. Dvakrát jsem tam jel s asistentem tramvají, ale ukázalo se, že zpáteční cesta je neúnosná, tramvaj je přeplněná a průkazka ZTP mi v takovém případě není moc platná – v tramvaji jsou 2 invalidní místa jen u předního vchodu. Od té doby jezdím k Michaele pečovatelským autem a jedna cesta mě stojí asi 200 Kč, ale i je to asi polovina, co bych zaplatil za taxíka.
      Poslední návštěvu Michaely jsem musel zrušit, protože jsem dostal kruté úzkosti po lécích, vzal jsem si na zklidnění 2 Chlorprothixeny a ty mě tak uzemnily, že jsem se bál vyjít z bytu. Pečovatelské auto jsme odvolali. S Michaelou jsem se pak spojil telefonicky. Řekla mi, že jde koncem července na dovolenou a objednala mě až na 4.srpna.