Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 4. část - Vyhnanec osudu z kolekce Žena, kuše, píseň, kost
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 11.8.2010 (10:38:08)
další>
„Kde je?“ huláká Delvar - ženich na vědmu.
„Mě se ptáš? Kdo z nás dvou s ní spal v manželském loži?“
„Nestarej se. Jestli tohle měl být osud jako svatební dar, bude Dole země malá! Vypráskám ji odtud jako prašivýho psa.“
„Tss, Dole chceš poroučet?“
„Dal jsem slib, a ten dodržím, ale vezmu si, co mi patří!“
„Ženu jsi dostal… a osud, Delvare odvážný, osud tě nebude poslouchat nikdy.“
„Babské řeči. A ty nečum a koukej kopat pořádně!“
Tak jsem se neudržel a jednu mu natáh´. Roztrhli nás celkem brzo.  
„Běž se radši projít, když nevíš, kdy skončit s bojem.“
Vědma mě nekompromisně tlačí ven z brány. Jdu. Coby ne.
Barfo, kterýmu se všechny rány vyhýbají, honí venku s dvěma kluky zjančený koně. Uhnu jim z cesty a pak ho spatřím. Siváka s krkem zkropeným krví. Zvedá se vítr a Barfo na mě něco volá, jenže já mám oči jen pro tu černou hřívu.
 
Kůň stojí jak socha a celkem pokorně se nechá prohlídnout. Hlava, krk, plece i spěnky. Jakmile mu sáhnu mu na hřbet, staví se na zadní. Postarat se, to ano, ale z obsedání nic nebude. Rána za žuchvou není hluboká. Šedivák rozčileně frká a já se tiše směju. Schválně se ho dotýkám po celém těle. Pozdějc mi to spočítá i s úroky, ale mně to stojí za to.
„Neber, co není tvé,“ zašumí mi za zády.
Nemusím se otáčet, ten hlas jak ševelení březového háje si dobře pamatuju. Dola osobně.
„Mám ho sedlat, ne?“
„Všeho do času.“
Dotkne se sivákova zranění a potrhaná kůže se scelí jako kouzlem. Ne jako. Prostě kouzlem.
A to je naposledy, kdy smím zabořit pohled do černé hřívy. Pak obě zmizí jako mlha nad bažinou. Snad tu nikdy nebyly.   

Dupu zpět. Mrzutej, že se věci nedějou, jak bych si přál. Do hlavní síně žene vymlácenými okny vítr ledovou náladu. Zirtyho zmlátili, ale nezabili. Upřímně… nechápu. Co chtěli? Peníze? Stříbro? Pomstu? Proč nás nedorazili, jak se to dělá těžce raněným koním?
„Zmetek! Juras, ten zkurvysyn!“ syčí Zirty přes opuchlé rty.
„Říkal jsem, že o svatbě máme nechat na hradbách hlídky.“
„Mlč, chlastal´s dole jako ostatní.“
„Naverbuju chlapi z nížin a pověsím Jurase za koule na bránu!“
„Ty, Delvare, hleď si radši své ženy. Víš, jak je pro nás důležitá. Přiveď ji.“
„Nemám zdání, kde je. Tu ženskou mi byl čert dlužen!“
„Nevíš? Ty nevíš? Její život určí náš osud, sakra. Dola…“
„Co Dola? Slíbila ti věčné mládí a bohatství?“ skřípe Delvar zuby.  
„Ochranu…“
„To se teda moc nevycajchnovala.“
„Měl ses starat o tu „divnou“. Jak vysvětlím, že je… co vlastně. Znásilněná? Mrtvá? Našel ji někdo? Odvlekli ji ti Jurasovi hajzlové?“
Nějak se mi nechce odpovídat. Jsem rád, že je Manon v bezpečí, ale těm dvěma to na nos věšet nebudu. Minimálně, dokud nezjistím, o co jim jde.
Delvar práskne dveřmi a Regemus spěchá dávat poslední rozhřešení těm, co je babice brzy propustí do náručí jiné. Couvám k východu, ale ne dost nenápadně.
„Eriku, proč ses vlastně vrátil?“
„Myslíš, že jsem špeh, co tě přišel zradit?“
„A jsi?“
„Blbost. Byl to můj domov, ne? Sice tak dávno, že si to skoro nepamatuju, ale stejně.“
„Jenom mě zkouší, Dola, víš? Paktuju se s duchem, to by otec neudělal, to si říkáš, co?“
„Já si nic…“
„Nebyl to žádnej bůh, Eriku! Kdo myslíš, že lehnul na zdejší Dolu, no? Kdo asi? Někdo z jeho družiny, svěřil se mi. A možná on sám.“
„Platíš Dole za bezpečí, ne? Předpověděla ti osud. Nejen tobě…“
„Slíbil jsem, že z toho parchanta udělám ctnostnou ženskou. Věno, manžel, dětičky, a Dola bude na oplátku bdít ochrannou rukou nad mými statky.“
„Nad tvým osudem, si chtěl říct.“
„To je to samý.“
„A v čem byl ten háček, podmínka, co já vím? Věštba…“ ptám se tiše. Nevím, zda to chci vědět.
„Eriku, víš, do toho tobě nic není.“
Fajn.
Chce se mi odtud jako nikdy. Nemám peníze a nechat se milostivě živit Zirtym mi křiví hubu i žaludek. Nehledě na to, že skoro všechny zásoby shořely. Potřebuju nějaký kšeft a tady mi ho nedají. Jenže nejsem sviňa, abych utíkal. Tak jdu vynášet shořelý trámy ze stájí a uklízet mršiny. Z nebe padá déšť. Horší už to být nemůže.
Může.
Zašel jsem za vědmou. Vyplakat si srdce a položit jí nůž na krk. V tomhle pořadí. Jméno ničemy, co napůl zblbnul a napůl znásilnil Dolu, znám dobře. Zní jako to moje, jen je na něm o dva křížky víc mizérie.

Dvorec se vzpamatovává pomalu, ale jistě. Delvar sní o boji, ale muži se za ním nehrnou. Proč taky, když není čím platit, ani živit hladový krky. Regemus se modlí a Zirty podplácí z tajných zásob. Tahá za nitky, co vedou daleko, až do města. Službičky za výhrůžky, tajný pakty za budoucí výhody. Jak to sakra dělá? Furt mám někoho za zadkem. Když se zeptám Barfy na plnou hubu, jen pokrčí rameny. On tu nevelí.
Vědma je po smrti, prý nešťastná náhoda. Utopila se. Hnus domýšlet si…

„Ty prý chceš vzít do zaječích?“ uhodí na mě Zirty.
Zhubnul, zvážněl a věčně se plíží dvorem jako stín.
„A co? Je to tvůj boj. Když šlo do tuhýho, tak jsem držel hubu i krok. Co ještě chceš? Je na čase zvednout kotvy.“
„Něco od tebe potřebuju.“
„To už tady bylo. Čím chceš platit tentokrát?“
„Já? Nakonec mi to prozradila, víš? Vždycky mi nakonec všichni odpoví.“
„Ty hajzle!“
„Stejně to vypadalo, že na ni smrtka zapomněla, co? Najdeš ji, svou sestru, a přivedeš ji zpět.“
„Ne!“
„S tím jsem počítal…“
První dva zvládnu, při počítání do pěti už mě drží jak ve svěráku. Rád bych si aspoň chránil hlavu, jenže to by mi museli uvolnit ruce. Kopu kolem sebe. Odpovědí mi je akorát smích. Na jedno oko nevidím, necítím ruce, zato je spousta míst na těle, která cítím zatraceně dobře.
„Přivedeš ji zpátky. A neboj se, nezkřivím ji ani vlásek. Jen z ní vychovám poslušnou ženu,“ směje se Delvar.
„Ne,“ heknu.
Nevím, co dělám. Něco po mně chtějí, tak mě snad neumlátí. Válím se na zemi a přesně tam mě najde Delvarův bič. První prásknutí, páté, desáté, trhnu sebou, zařvu a stále dokola. Nakonec jim slíbím cokoli. Jak říkal Zirty, nakonec mu každej dá správnou odpověď.

Hřeje mě vesta i kabát, jenže proti zimnici z horečky nepomůžou. Sifar mi propašoval čutoru s chlastem, tak se prolívám žhavou vodou. Líp mi není, ale všechno míň bolí. Hlavně paměť.
Jedu nazdařbůh, kašlu na cestu a výhružky, co mi Zirty přibalil na cestu. Valach si to šněruje přes les, jestli spadnu ze sedla, zpátky už nevylezu.
Jedu za Dolou nebo ne? Kvůli Zirtymu nebo kvůli sobě? Co ta pitomá věštba “zabij syna svého otce“? Doufám, že to nemělo znít “dceru“. Minulost mě začíná dohánět a já lituju, že jsem nezůstal bojovat v cizině. Domov je jen past na hlupáky.

Kolem mě je mlha a tma. Buď nastal večer, anebo smrt. Je mi děsná kosa, takže to vypadá na chladnou noc. Jsem rád? Napůl slezu, napůl se svalím z koně na zem a sprostě nadávám na Zirtyho, osud i vlastní pitomost. Vítr šumí kolem jak ukolébavka. Březový větve se naklánějí… Dojde mi to. Jsem v háji.
Doslova. V jejím háji.
Čekám, až mě dorazí. Jestli se k ní už taky doneslo, že jsme příbuzní.
Dotýká se mě něžně dívčí dlaň a její horký dech mi… Zafrkání mě probudí ze snu. Já to tušil. Do ucha mi funí koňská tlama. Sivá. Černý kopyto hrabe do hlíny a drcne mi do nohy. Vstanu. No, spíš se skládám do výšky jak rozlámanej panák. Ještě mám oči plný černý hřívy a už mě bere za ruku lidská dlaň.
„Než tu umřeš, máš mi co vysvětlovat.“
Nic nepotěší člověka jako trocha přátelského zájmu.
Ten srub tu nestál, to bych přísahal. Uvnitř je teplo a smrdí tu bylinky. Lehnu na tvrdou postel, rozhodnutej nechat si nalít do ran cokoli. Za chvíli svýho přesvědčení trochu lituju, hm, co se dá dělat. Strupy na zádech svědí a pálí a celý tělo, kde se ho dotkla svou mastí, mi svírá horkost. Těžko říct, zda je to z její strany léčba, nebo pomsta.

„Manon? Víš, co děláš?“
Tisknu víčka k sobě v předstírání spánku. Ležím nahej na posteli a nade mnou se dohaduje matka s dcerou. To je zase ráno.
„Podívej, jak ho zřídili.“
„Nepletu se do lidských záležitostí, taky bys neměla.“
„Však nejsi člověk, parchant jako já může.“
„Stačí jediné tvé rozhodnutí a zrodíš se znovu.“
„Jako duch místa. To je teda výhra.“
„Aspoň bys přestala bláznit a měnit se na jezdecké zvíře. Taková ostuda. Nemohla sis vybrat k přeměně třeba černou kočku jako já?“
„Co s ním vlastně zamýšlíš?“
„Předpověděla jsem mu věštbu. Je povinen ji splnit. Ještě mu nevypršel čas. Ale pokud se začne protivit osudu, zasáhnu.“
„Přečteš jeho minulost?“
„Bohužel ne, víš, že nemám paměť. Já připravuji cestu jen budoucím dějům.“
„Vzpomněla jsem si… hm, řekni mi, vypadala jsem v těch svatebních šatech tlustá?“
„Ty jsi vážně… jiná, Manon.“
 
Sedí schoulená u okna, kolena u brady. Je krásná, napadne mě. Napadají mě i jiný věci. Kuš, blázne, je to tvoje sestra, okřiknu se.
„Vyspím se na zemi. Postel je tvoje.“
„Mlč, já spánek moc nepotřebuju.“
„Už jsem v pořádku.“
„Nejsi, nelži. A klidně ti ještě přidám, když mi nepovíš pravdu. Kdo jsi? A vůbec, proč ses vracel? Jak to přijde, že tě tak zřídili ti, cos pro ně bojoval?“
„Byla to chyba.“
„Co?“
„To všechno,“ rozhodím rukama.
„Utíkáš?“
Stačilo kývnout, udělat zkroušený obličej a požádat o pomoc. Měl jsem šanci se vyvlíknout. Jako vždycky, ne? Vycouvat, utéct, zdejchnout se, vyzkoušená cesta.
Uhranutej černou hřívou místo toho dávám hlavu na špalek. Pitomec.
„Poslali mě pro tebe. Tvůj život za můj.“
„To ne…“
„A teď si se mnou dělej, co chceš.“
Přivřu oči ze zvyku a sevřu ramena v předtuše kletby, co mě spálí nebo roztrhá na kusy. Manon mě bodne zlým pohledem a vystřelí ze dveří. Hádám, že na mě poštve Dolu.
Nepletu se.

Vyklopím místnímu duchovi v šedivým šálu svý příbuzenský hříchy, smrt vědmy i vlastní názor na Delvara. Bodejť by ne. Vracet se s holčinou nehodlám a k dalšímu útěku a boji nemám sil. Jsem k smrti unavenej.
Dolin neproniknutelnej pohled je hlubší jak dno oceánu a stejně tak ledovej. Poprvé na její tváři spatřím záblesk emoce. Smutek, překvapení a zlost se jí přelijou přes tvář jak přílivová vlna. Ta, co spláchne a pohřbí půl pevniny.
„Nic z toho Manon nepovíš, jasné? Přivedeš ji zpět na Alberg a zbytek je má starost. Každému je jeho osud dán, já jen dohlížím. Splň svůj úkol a já ti dám šanci uniknout. Ale nikdy se sem již nevracej, podruhé tak spravedlivá nebudu.“
Nejsem v pozici, abych mohl protestovat, tak kušuju a mlčím. Nemám zdání, koho mám zabít a i kdybych věděl…


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 (4) 5 6 7
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter