|
Ze struktury vlny načíst literární kánon.
Nevíš, jak překonat voje neznámých výrazů.
Kdo by se divil, když roky jako horník, rozmazané ruce.
Dnes se nějak necítím – říkáš mi ty, otočen do rohu pokoje.
Nejspíš je to létem. Mé dlaně na skle větří jako psi.
Nepíšu, volám pak do chodby těsně po půlnoci.
Nerozumím klidné hladině, která se usídlila pod okny.
Pet lahve vydány na milost lisu.
Veškerá harmonie.
Veškerá harmonie!
Nostalgie po pruhovaném svetru a Chotkových sadech.
Nostalgie po vínu bez hranic.
Mapa tvých zad mne navádí do nového světa.
Nejspíš je to létem, které se mstí –
pomalým nehybným dechem.
Dost bylo roubovačů, dost bylo sadařů.
Italské výbuchy netřesou okenními tabulkami.
Vulkánům odzvonilo, něco se skrylo.
Zahrada potemněle zpívá o pogromu.
Který se odestál, který už přešel.
V trávě narezlé podzimní vzkazy.
Jsme tady a nikde víc.
Čtu poselství výhradně z borovic.
Klid s klidem nakřížen.
Trpný jak tlukot žen.
Vracím se domů.
| 
