Začalo to vlastně už v neděli kolem půlnoci (waite mich an Mitternacht). Probudil jsem se a cítil jasně, že mám horečku. Vskutku, rovných 38. Spolkl jsem několik Coldrexů, což je lepší varianta Paralenu. Horečka sice klesla, ale bylo mi stále moc mizerně. Bolelo mě celé tělo. Všechny svaly, klouby, a pokud nějaké mám, tak i jiné orgány. Neváhal jsem tedy a zavolal si sanitku. V ní byli dva protivní sanitáři, ale naštěstí mě neznali. Když mě sanitáři znají, dělají si celou cestu ze mě legraci: "kampak do dnes bude, pane K? Obvyklé Bohnice nebo vám výjimečně stačí Karlák?" Tihle se na nic neptali a vezli mě cestou-necestou rovnou na ten Karlák. Spíše však necestou, protože většina silnic, po nichž jsme jeli, byla dosud dlážděných. Snad aby pacient cestou neusnul.
      Na Karláku se mě chopila doktorka se sestrou. Doktorce jsem nadiktoval své nacionálie a potíže, spočívající v bolesti celého těla. Sestra mi zatím nabrala krev a strefila se do žíly napoprvé. Vždy si přitom vzpomenu na 9 pokusů sestřiček z Domácí péče…
      Pak se strašně dlouho nic nedělo, sestra mi jen říkala, že se čeká na výsledek rozboru krve. Tak dlouhé čekání však nepamatuji. Asi v rámci šetření omezili počet laborantů, kteří jsou v noci ve službě. Ještěže aspoň potrubní pošta fungovala, protože zkumavku s krví nelze poslat do labiny e-mailem. Výsledky už ano.
      Nakonec bylo moje smrtelné onemocnění označeno jako viróza neznámého původu a byl jsem poslán na studenou chodbu čekat na zpáteční sanitku. Chvilku jsem násilnil vrátnou, aby zavřela optickým čidlem ovládané hlavní dveře. Pomohla mi: nalepila na čidlo náplast, odehnala mě od dveří a ty se samy poslušně zavřely. Hurá.
      Čekání na zpáteční sanitku bylo neobyčejně krátké, jen se nemohli dohodnout, kde je vlastně ulice U svépomoci. Nakonec zapnuli satelitní navigaci a já se okénkem díval, jak jim to krásně ukazuje cestu. Magistrálu a odbočení z ní jsme hravě zvládli, ale pak jsme se dostali do těch našich mrňavých uliček, kde nejsou víc než 4 domy. Navigace selhala a řidič zabloudil. Zařval jsem:
      „Špatně, na téhle křižovatce jsme měli jet rovně!“.
      Řidič zacouval a konečně našel ulici U svépomoci. Zastavil mi přímo před domem. Tím má nemocniční anabáze skončila a já se šel vyspat, pokud to šlo. Pomalu už svítalo, čekání na výsledky odběrů bylo tu neděli neúnosně dlouhé.
      Nastal pondělek, den, kdy ke mně chodí pečovatelky. Nákup jsem si objednal už v neděli odpoledne, ještě před sanitkovým hororem. Objednal jsem si i pečovatelské auto na pondělí, také na Karlák, ale jinam. Ke krásné Michaele. Nemělo mi však být dopřáno.
      Ráno zazvonil telefon. Volala krásná Renée, šéfová pečovatelek:
      „Pane K, musím vám s lítostí oznámit, že pečovatelské auto je dneska obsazené.“
      „To nic,“ povídám. „S tím jsem skoro počítal, pojedu taxíkem“
      „To znamená, že vaše odpolední pečovatelka přijde do prázdného bytu. To nedovolím!“
      „Než bylo zřízeno vaše středisko Vyšehrad, byly pečovatelky u mě v prázdném bytě několikrát a já jim věřil. K té doktorce odpoledne musím, protože ona od zítřka někam odjíždí a došly by mně léky.“ oponoval jsem.
      „Tak k vám přijde jiná pečovatelka a to už dopoledne.“ stála na svém Renée.
      „Jenže dopoledne já musím k obvodní doktorce pro léky, jelikož v noci jsem byl sanitkou v nemocnici.“
      „Odkdy tam ta vaše obvoďačka je?“
      „Od osmi, ale mohu se tam objednat v podstatě kdykoliv během dopoledne.“
      „Tak s tím počkejte, až k vám přijde pečovatelka.“ trvala na svém Renée.
      „Dobrá, počkám. Obvoďačku i psychiatričku do poledne stihnu.“
      „To jsem ráda, že jsme se dohodli. Já bych k vám zítra ráda přišla a podívala se na ty údajné početní chyby.“
      Tím rozhovor skončil. Po chvíli se objevila pečovatelka Daniela Z., která se všech těch předchozích početních chyb dopustila, jelikož byla určitý čas mou stálou pečovatelkou. Také dnes se dopustila parádní, by přímo rekordní chyby: já jí dal 1000 Kč jako zálohu na další nákup a ona tu tisícovku zapsala do sešitku až po mém výslovném upozornění. Zřejmě při výkonu svého náročného povolání v duchu podřimovala.