Ono není tak snadné nastoupit do správného vlaku, když tam jsou 4 nástupiště a každé z nich se dělí na východní a západní část. To aby měl člověk kompas nebo se ptal:
      „Prosím vás, kde je tady Západ?“
      „Jednu stanici za Chebem.“
      Ale já se potřeboval dostat zez Plzně do Prahy. U kiosku jsem zdlábl jakousi klobásu a začal se zajímat o to, kdy jezdí vlaky na Prahu. Více totiž není nutné, protože na Prahu jede rychlík každou hodinu. V nejhorším případě bych si dal ještě jednu klobásku, měli výborné. Ale v tom zachrchlal nádražní rozhlas: opožděný rychlík číslo xxx přijede za 10 minut na 3. nástupiště západní část. Pozor! Doba zpoždění se může změnit.
      Oni zásadně neříkají, že zpoždění se může zvýšit, pouze změnit. Pokladny byly naštěstí na stejném místě jako před 20 lety, tak jsem si koupil bilet a jal se hledat západní část. Terpve pak mě napadlo, že je to část směrem od Prahy pryč, směrem k imperialistům, kde se stejně jezdí střídavě autobusem, protože úsek Plzeň-Cheb se už léta přestavuje na koridor. Takže se k imperialistům jezdí zásadně před Domažlice a pokud je výluka i tam, tak přes Klatovy.
      Salonní coupé mělo obvyklých 8 míst potažených zelenou koženkou. Sedl jsem si naproti silně omšelé kočici se špinavými drápky – asi předtím lezla na Prunéřovský komín. Měla na sobě velký emblém Strany zelených a četla si tlustého Steinwaye (no, možná že to byl Steinbeck) a nevěnovala nám žádnou pozornost, což mě trochu uráželo. Sušenky sice občas pojídala, ale nenabídla.
      Já seděl u dveří. U oken seděla jakási mladá a nesmírně trpělivá dvojice, které mně dovolila otvítat okno, pokud nepršelo. Pršelo často. Ale celkem bez zbytečného domlouvání se okno otvíralo a zavíralo a já si prohlížel, jak se úsek Plzeň-Praha předělává na koridor. Za takových 100 let by to mohlo být hotovo, protože mezi Plzní a Prahou je trať samá zatáčka, což značně odporuje definici koridoru. Z Prahy do Norimberka za 3 hodiny. Chachá.
      Konečně jsme se doplížili do Prahy. Cestující vystoupili a já si řekl, že tihle vlastně byli mimořádně hodní, když mně skoro celou cestu dovolili stát u otevřeného okna a sledovat stagnující práce na koridoru.