Prší

Prší, znovu prší,

kapky padají na chodník,

Mrzí, znovu jí to mrzí,

existuje ještě dík?

Opravdu to tak je?

Opravdu to tak bylo?

Smutná a naivní,

štěstí na ní nezbylo.

Rozmazaný svět,

blátem, šedí,

prší a prší,

štěstí na jiném sedí.

Vzpomíná, bylo jim hezky,

Co se stalo? Co se zlomilo?

Proč je tam stržená?

Dívá se, ty tady nejsi,

prázdnota bolí,

cos to kecal,

sliboval hory doly.

Ticho.

Dlouhá tmavá chodba.

A smích.

Ta zlomyslná chlouba.

Jak to je?

Jaká je skutečnost?

Jaké postoje?

Kde je její výřečnost?

Kde asi..kde je všechno

o co přišla,

vzpomínky bolí,

proč ztrácí, co našla?

Sedí...na podlaze,

v uzavřeném pokoji,

tma a světlo,

tolik láska nestojí.

Leží...na zemi,

a poslouchá

rušné ticho

odmlouvá.

Není začátek a není konec,

ale stále prší.

Mokrá silnice,

co j tu drží?!

Ani nevíš, co máš,

lásku, štěstí,