Mladá polská generace prozaiků,
kterou pro české čtenáře neúnavně objevuje a výborně překládá Bára Gregorová,
má spoustu společných rysů. Ať už se jedná o romány Doroty Maslowské, či o
právě vydaný román Čáp a Lola Miroslawa Nahacze. Vybroušený vypravěčský styl,
jazykové bohatství, ale také deziluze současností, hektičnost a neosobnost
současného světa a v neposlední řadě neustálá honba za neuchopitelnou
realitou. Všechny tyto atributy spojují nejvýznamnější a nejoceňovanější polské
mladé autory. U Nahacze se však jedná o smutnou skutečnost, že dalších pochval
se nedočkáme, neboť se již vyhřívá na literárním nebi. Nedovedl se probudit
z hrůzného snu do reálného života. Naopak se z reálného života
probudil do věčného hrůzného snu a 25. července 2007 bylo jeho tělo nalezené
oběšené ve sklepě jeho Varšavského bytu.
Raz dva tři, bereš ty…
Čáp a Lola je
Nahaczovou třetí knihou a zároveň poslední knihou, která vyšla za jeho života.
Z Nahacze tak udělala v jeho dvaceti třech letech literární ikonu.
Není to však jen jeho tragickým skonem.
Již
při prvních řádcích má čtenář pocit naprosto neuchopitelného textu. Jedná se
však jen o pouhé první řádky, protože do svérázného způsobu vyprávění během
chvíle rychle vklouzne. Text se čte rychle a stejně jako plyne řeka před
čtenářovým zrakem plyne příběh.
Na
záložce knihy se dočteme, že je oceňována jako „generační román“ lidí
dospívajících na konci 90. let 20. století. S tím se dá jedině souhlasit.
Jedná se o román o hledání sebe sama s velkou pomocí různých omamných
látek včetně alkoholu. Nahacz umocňuje čtenářský zážitek postupným vedením
hlavního hrdiny přes jeho vytvořené psychedelické světy, kde se prolínají
hranice mezi narkotickými vizemi s realitou až po jeho postupné vykoupení.
Zda se však jedná o vykoupení v pravém smyslu slova nechám na čtenářích.
Jak
jsem již psal výše, čtenář má po prvních řádcích pocit, že se jedná o
neuchopitelný text. Tento pocit nastává díky rychlému střídání snových obrazů,
míst, bolestně prožívaných okamžiků, různých pocitů o existenci těla jako
takového a prchavosti mysli. Orientace v narkotických světech ze začátku
také není jednoduchou činností. To vše se ještě navíc děje v rychlém,
avšak velice plynulém sledu.
Hlavního
hrdinu provázejí apokalyptické vize, který se oddává jak ve svých narkotických
stavech tak v reálném životě. Jediné východisko pro něj znamená Lola. Jeho
zběsilá honba za jejím „nalezením“ je tedy kvůli tomu, co pro něho znamená. Je
pro vidinou bezpečí a jistoty. Můžeme dokonce říci, že Čáp je jakýmsi synonymem
snového, apokalyptického a hrůzného světa, zato Lola je synonymum pro svět
reálným. Pro Čápa tak Lola znamená cíl jeho života.
Množství
odkazů a filozofických promluv o existenci Boha je v polské literatuře
věcí dosti ošemetnou. Nahacz se s ní však popral s velkou ctí a
možná, že spousta čtenářů si nakonec, alespoň na pár chvil, kladla stejné
otázky. Stejně tak jako o biblickém příběhu Kaina, či Adama a Evy. O tom, že je
kniha také o smrti a jejím příchodu a čekání na ni, netřeba ani připomínat. To,
že Nahacz o smrti, ať již v jakýchkoli jejích verzích, přemýšlel dokládají
jeho slova z doslovu: „Když někdo
umírá, nejvíce upoutá pozornost právě to vyprázdněné místo, které po něm zůstane.
Není vůbec pravda, že člověk vygumuje stránku popsanou tužkou tak, že tam
nezůstane nic, neposkvrněná čistá stránka a znovu se na ni něco napíše, jako by
tam nikdy předtím nic nebylo…“.
Kniha
se čte rychle za což patří velký dík a obdiv jak se s různými narkotickými
světy a vizemi vypořádala překladatelka Bára Gregorová. Patří jí rozhodně
veliká pochvala za skvělý překlad, což je u ní již tradiční záležitost. Bára si
tak pomalu ale jistě vydobývá velice silnou pozici v překladatelských
kruzích.
V doslovu
knihy se Petra Zavřelová ptá zda může krátká, čtyřletá kariéra vynést
třiadvacetiletého spisovatele na literární parnas. Může? Ano může. Touto knihou
se to Nahaczovi povedlo. Kdo mým slovům nevěří, po přečtení této knihy uvěří.
Začtěte se do „romantického“ příběhu
stále tajemného a čtenářovi neznámého Čápa a pro něho nesrozumitelné, ale do
morku kostí milované Loly a pochopíte.
Raz dva tři, bereš ty. Město spí,
a já ne, raz dva tři, probuď se.
95%
Ukázka: „Dvě lajny na hajzlíku. Trubičku jsem měl v pravé
dlani, obešlo se to tedy bez ruličky z bankovky. Obličej přímo u záchodové
mísy a přes clonu z mléčného skla jsem viděl její vnitřek. Když jsem měl
pocit, že je můj nos funkční, zadíval jsem se na hladký vyprofilovaný povrch,
který vypadal jako socha odlitá z perleťové hmoty. Právě to jsem cítil.
Obličej u záchoda a dvě stovky v nose. Nic víc. Lola tu nebyla. Teď jsem
si byl jistý, celkově jsem si byl jistější. Ten chlápek udělal to samé.
Naklonil se. Položil obličej na mísu. Akorát že poklop nakonec vylízal. Už
podruhé jsem to měl v sobě. Už podruhé jsem cítil, že patro, zuby i dásně
jsou jedno a to samé.“
|
