Než kávová sedlina

na dně hrnku si ustele

prsty mé již sahají po hrnku,

pálím si rty životabudičem

zaostřuji, zoom na můj dům

vše jako černá je veselé

srdce do rytmu …bum! bum! bum!

pořád na mne klepe

a já ho stále ignoruji.

V mém těle svítá

žhnou vlákna vlásečnic,

prvotní impulzy života

jsem zpět ve hře

continue, jedu bez save

v žilách tepe život

prudký, horký, skoro bych létal

teď vyřešil bych všechny strasti života.

buch !buch!, buch! Buch!,

zvony ve mne zvoní.

Až po chvíli,

Loreta mého já polevuje,

vše se zklidní a mírem je pohovka

opět ta věrná společnice

leží v mém rytmu, seřízená mým tělem,

pokládám hrnek, sedlina má temný kal

tak hrnek obracím k podšálku

chystám se věštit, lógrotechnikou

pokládám hlavu do náruče milenky

a věštím.. vida.. samé kočičí hlavy!