Ráno se jako obvykle probudil ve své velké posteli. Vedle něj ještě tiše sípala žena s hlavou růží. Neslyšně vstal. Umyl se, oblékl se podobně jako jeho automobil a posnídal něco fazolí (myslíc na občanskou válku). Poté se vydal na svou obvyklou cestu do chrámu Saint-Anthon, kde pracoval. Nasedl do auta, pozdravil se z garážmistrem Galou „Velkým masturbátorem“ Galandem a jel. Jel a jel klidně. Jako obyčejně spočinul okem na místní zoo plnou osedlaných slonů a žiraf (které sem tam škodolibě vzplály a místi dokonce, k velkému zármutku všech, uhořely). Najednou si vzpomněl, že si doma zapomněl na ruku nalít hodinky. „Ach ta má nestálá paměť“ povzdechl si, už se mu ale nechtělo vracet.

Dojel do své kanceláře v chrámu, zametl všudy přítomné mravence, sedl si na židli a s myšlenkami na jeho matku usnul. A takto až do 1989.