Až budu slavný spisovatel, jóó, to se budeme mít. Má milá, jediný člověk, který mě sebevražedně důvěřuje, ač i ona si je vědoma jistých, ehm, “limitů”, až prý budu ten slavný spisovatel, budeme mít peněz jako šlupek. Talent máš! Talent máš, říkají mi všichni už od základní školy. Jo, ten talent. Talent mám! Já vím, že mám, ale dál, dál už jsem nedorostl. (Ten váš kluk, pani, je moc chytrý, ale kdyby jen se trochu víc věnoval učení... - znáte to, ne?)Sebevědomí jaksi není kompatibilní s talentem a v poklidu si dřepí v temném rohu hlavy (rohu?, no dobře, koutě, s kulatým rohem, ehm) a je mu všechno šumafuk. Musíš chodit, vnucovat se v redakcích, chodit na konkurzy, musíš se snažit, publikovat, musíš se zviditelnit! Sakra, takhle mrhat talentem, zahrabaný někde v dílně v Letňanech, dělající práci, která tě nezajímá! Zatrsakr, “lůzre”! Je to pravda, hned zítra se do toho vložím a to budou lítat třísky, já jim ukážu, sakra, dyť já mám ten svůj talent a že je (středně propečený, ve vlastní šťávě)! Takže, jak jsme to říkali? Zítra? Jo, od zítřka, od zítřka, má milá, budu jiný člověk, jak já se budu angažovat a za pár měsíců mě budou tak plné výlohy knihkupectví, až se bude všem to moje jméno (na titulku by vypadalo pěkně, to zase ano, ani bych nemusel používat pseudonym…) hnusit. Překlady do 50 jazyků, pokud možno mé vlastní, oj to to bude na konto naskakovat, co já budu s tím majlantem dělat…, ještě si dnes skočím na jedno, na dvě, na tři a pak, však ono to přijde, ten talent a tak, jedna plus jedna jsou dvě a šmitec. Úplně se vidím – celomléčnodrážná autogramidáda, pan někdo, pan spontánní, pan pohoda styl, pan antiintoš ironik, pan Vieweghu i Hrabale běžte do kopru. Jakmile najedou v McDonalds namísto hamburgerů na utopence, tak už budu velký, ale hodně velký spisovatel, sakra, a ne že ne! Ale ještě je čas, je čas, sakra, zatím je mi jen třicet, jsem skoro dítě, nerad bych, aby sláva ovlivnila mou křehkou psychiku, ještě počkám, ještě ano...