Nastal čas svlékání z kůží. Všechny pohledy skrz upatlaná skla se navzájem podobaly natolik, že bylo velmi obtížné zaznamenat proudící svět. Země se ocitla napůl nahá před zraky kolemjdoucích budov a tušila, že jejich okna ještě nedokázala oslepnout. Styděla se za své hlínou páchnoucí tělo v potrhaných svršcích, za rozpukané ruce a trčící kosti. Připadalo jí, že zestárla nadmíru rychle a v nepravou chvíli. Zrovna v okamžiku, kdy každý čekal na nové jaro. Zrovna v okamžiku, kdy jsem musela odejít. Odcházela jsem bez rozloučení, protože pro ta mi chyběl talent. Zbaběle jsem nořila řasy do čaje. Chutnal trpce a byl příliš drahý na to, aby dokázal alespoň předstírat skutečnost. Žádná jiná varianta však neexistovala. Ustrnula jsem totiž v době života nad porcelánovými šálky. Má staronová životní náplň.

     Pak, po neurčitém čase, jsem kdesi daleko objevila své tělo. Omráčilo mne horko, které mi zákazalo nadechovat se. To město se potácelo v mánii a nikdo neměl chuť hrát si na psychiatra. Vonělo benzínem, sluncem a prachem a všechno se točilo nepolapitelným tempem v několika různě velkých kruzích. Lidé mi stále vyprávěli o piniích, ale neuměla jsem si představit jejich stín. Země tady se musela narodit teprve nedávno, přesto však vypadala vyčerpaně. Silnice připomínaly žíly, kterými proudily místo krve chuchvalce pomačkaných fiatů s uřícenými skútry a které ucpávaly zrezivělé autobusy. Ulpívala jsem ve vratkých mezaninech a nabírala dech, načež mne cosi spolklo bez žvýkání. Trávila jsem vteřiny, minuty či hodiny na zadních sedadlech bílých taxíků a denní dobu odečítala z počtu zatroubení. Na volantech ležely mohutné ruce taxikářů a všude kolem pršely prázdné krabičky cigaret. Tucty mužských temen s prořídlými vlasy, které tekly do propocených límečků, a ve zpětných zrcátkách oči, jež mi ujídaly tvář. Bála jsem se, že můj obličej už nebude nikdy celistvý. Chytala jsem útržky obrazů, co se za okny řítily kolem cest. Občas na mne kdosi promluvil cizí řečí, občas se mne někdo pokusil zastavit, tu a tam i dotknout, ale nechtěla jsem poslouchat cizí životy.

     Byl to čas svlékání z kůží. Dny mezi sebou hrály hru, jejíž pravidla mi zapomněly vysvětlit. Chodila jsem ulicemi a sem tam hladila drolící se omítku domů. Ty zdi byly plné strupů z ran, které vypadaly, že potřebují vyčistit. Ve skutečnosti se však již dávno předtím zahojily bez pomoci druhých. Noci se pokaždé dívaly z terasy na přístav, upíjely ze sklenic velmi suché martini a krátce před rozbřeskem se opilé ovíjely kolem jeřábů v docích. Tehdy jsem si představovala všechny ty velké mužské ruce na bílém prostěradle. Vypadaly jako nahnilé javorové listy v čerstvém sněhu. Přestože jsem nechtěla vědět nic o její smrti, vzpomínala jsem na stárnoucí zemi, načež jsem se probouzela do rán, která připomínala hladiny. Tříštily se o ně paprsky světla a horizont se čím dál více vzdaloval. Nejvíce možná, když mi recepční přáli dobrý den s vytrvalým optimismem a když mi číšnice u snídaně nosila porcelánové šálky. Vzduchem vířily vteřiny, zamotávaly se lidem do obočí. Spolu s drobky z croissantů je pak některý z pomocných kuchařů smetával do pytlů na odpadky. Někdy jsem před nimi utíkala na zapadlá náměstí. V cizích krocích se proplétalo slunce, které jsem zanedlouho vídávala viset na obloze jako jeden z těch pomerančů na stromech podél hlavní silnice na předměstí. Potkávala jsem fontány, holuby, nedopalky, hradby omšelých domů.

„Tady před půlrokem zastřelili tři lidi,“ukazoval neznámý světaznale na rýhy po kulkách u kašny a další si ke mně přisedl se svým dlouhým příběhem. Nerozuměla jsem. Štosy papírů mi padaly z rukou a přestože jsem je nezvedala, žádný mi ani jednou nechyběl. Potom jen chladné kamenné chodby, respiria přeplněná květinami, suché rty a spousta slov v jazyce, kterému jsou slova zbytečná. Když tam lidé mluvili, znělo to jako hudba, jako melodie, co si vystačí sama se sebou. A večery hořely. Do moře klouzaly těžké, rudé mraky. Chomáče vaty vypůjčené z emitní misky.

     Na nábřeží dozrávalo odpoledne. Trsy postav se táhly podél silnice. Někdo se právě ženil a někomu uřízli kapesním nožem kabelku z ramene. Cítila jsem, jak se roztékám, zatímco kolem procházel oprýskaný hrad. Se všemi těmi papíry pod paží se můj pohled zachytil o věž, jež probodávala oblohu jako bajonet. Za mostem obklíčeným marínou a pouličními houslisty jsem čekala jen další kamenné chodby se sterilními stěnami. Potkala jsem ho mezi třemi bronzovými sochami a olejomalbou nad hlavou jakési ženy v klouboku s širokou krempou. Mezi silnými zdmi, v tom rozlehlém prostoru, jenž rozkládal dlaně napříč místnostmi, mi připadal cize více než kdy dříve. Jmenoval se po jednom z apoštolů a byl stejný jako to město. Hystericky zápasící o život a žíznivě bezradný. Když mě vítal oním rutinním dvojpolibkem na líce, dotkla jsem se jeho vlasů. Byly silné jako provazy a ten pocit mi uvízl v prstech na několik minut. Vplétal se do obrazů, splýval spolu s ostatními lidmi v hýřících barvách, zatímco dovnitř se oknem sypaly střípky zrcadel a mořské soli. A pak se na mé šaty začalo nalepovat tolik vět, kterými všichni vyvrhovali své podvědomí, že jsem jim přestala rozumět. Šla jsem po paměti a hledala návěští. Po chvíli jsem zakopla o tentýž den. Nebem pluly vlasce. Pasti nenarozeného rána.

     Byl to čas svlékání z kůží. Vítr několikrát důrazně zacloumal ubrusem, víno ve sklenici ho však ostentativně ignorovalo. Z dálky se ozývaly nikdy neutichající klaksony, tu a tam přerušené naléhavým sípáním sanitky. Obratně vyloupl z krunýře bílé maso. Pátrala jsem uvnitř své soukromé mozaiky, ale na povrch se vynořovaly pouze jakési nepotřebné úlomky. Zůstávat do pozdních dopolední vrostlá doprostřed nepatřičně velké postele a hladit prašivé psy u mola, číst v novinách o zemi, která bolí tak palčivě, že nepomáhá ani morfin, natožpak několikanásobné vraždy, a svazovat budíkům ručičky zápěstím k sobě. A nakonec sedět nad šálkem capuccina s precizně vyšlehanou pěnou a dívat se do zamrzlých očí langusty na jeho talíři. Měl široké ruce s dlouhými, rovnými prsty. Mohl by být pianista. Nebo gynekolog.

„Spero che…,“řekl zničehonic a zadíval se na mne. Vytáhla jsem již asi potřinácté lžičku z porcelánového šálku. Kov sotva slyšitelně cinkl o jeho vnitřní stěnu. Vítr se mi vší silou opřel do zad, jako bych ani nebyla živá.

„Che brutto…,“přerušila jsem ho, abych se přesvědčila o své existenci. Oči měl stále divoké, stejné, jaké mívají zvířata v nejhlubších lesích. A potom, když se jeho pohled zaklínil na mých prsou, jsem si objednala čaj. Ve zbývajících hodinách jsem si krátila cestu přesoleným parkem, při každém došlápnutí jsem se ponořila po kotníky do vrstvy prachu a představovala si, že bruslím po vlnách na jezeře. Hroudy mokré, těžké tmy páchaly v nepravidelných intervalech sebevraždy skokem z nebe a všude kolem byl cítit pach moče a jasmínu. Portýr mi u dveří vyprávěl o své matce a noc se potají plížila k dokům. 

     Byl to čas svlékání z kůží. Ulice vpáčená mezi dvěma domy mne ukryla před pravým polednem. Kamenná dlažba vpíjela vůně čerstvě uvařených obědů a hlasité rozhovory z kuchyní. Trhala jsem tam dlouhé roky všechny ty papíry, co jsem nosila pod paží, házela jsem je proti větru a tehdy poprvé se ta země tam zdála být o něco starší. Městem sněžily bílé taxíky.