žaža (Občasný)

impozantné

whispermoonlite (Občasný)

na mě ten vzkaz působí tak, že dělá z protagonistky tragikomickou postavu. - a nejsem si jist, ačkoliv ironizující nadsázka je přítomna i jinde (viz oblečení pro závěrečný akt), že to bylo záměrem. - nepopírám, že je vícero čtení. - v mém nejzřetelněji vystupuje protiklad zamýšlené pomsty (citového útoku) formou sebeoběti a neuvědomělého podřízení se, přitakání cizí vůli, tj. stvrzení vlastní bezradnosti a bezvýchodnosti (avšak v jiném smyslu, než jak jej postuluje zanechaný vzkaz). -

jedna (jiná) bezvýchodnost je řečena tím vzkazem: "dělám to všechno, protože jsem na konci řetězce toho prokletí, a nelze jinak." - to by šlo, i kdyby to mělo být dopepření pomsty, jež je Pyrrhovým vítězstvím . - ten vzkaz má být čten doslova, jako čisté, střízlivějící znění do předchozích sarkasmů. - jenže lze takto číst vzkaz, který se ukazuje být mylným? - a lze potom ve vší tragičnosti číst akt, který má sám sebe tím mylným stvrzením dokonale vysvětlit, i když ani náznakem nepoukáže na svou skutečnou příčinu? -

přicházejí další otázky: jak vůbec věrohodné může být takto dokonalé oddání se vnější determinaci, když se celou dobu signalizuje vzdor, a když i ten vzkaz má být ve svém zdánlivém uvědomění si (ovšem jiné) determinace absurdním, a o to trýznivějším stvrzením onoho vzdoru? - vzkaz, za nímž na postavu (a zřejmě i na autorku) čeká zrada nepřiznané, neuvědomělé motivace jednání postavy (tak, aby zůstala v intencích psychologicky důvěryhodného) tím přestává být, čím měl být. - determinace, kterou měl stvrzovat, se obrací proti němu s tím, jak se obrací proti celému konceptu vzdoru/pomsty, jehož měl být vrcholem. - nemůže být vrcholem. - stává se nechtěným ironizujícím nástrojem. - viz vysvětlení dále.

uvědomělé, nebo neuvědomělé přitakání závislosti na matčině vůli (která je tak zvláštně v zrcadlově obráceném gardu, tj. skrz svou dceru, původkyní vzdoru/pomsty) nemělo být zamýšleným obsahem onoho vzkazu. - přitakání se mělo týkat jen dědičnosti, a postavě měl být ponechán vlastní prostor vzdoru. - jeho "vlastnictví" je sice částečně zpochybněno přiznáním oné vnější determinace, ale nemělo jít o celé jeho postavení mimo hru. - nevěřím, že ten zkaz má koncept vzdoru zpochybňovat. - naopak, jak jsem řekl, měl jej dovést k absurdně palčivému vrcholu. - např. nadsázka, která se týkala oblékání, měla též jen zvýraznit tragičnost toho aktu (což i dělá), ale povídku jako celek neměla překlopit na stranu ironie (což také nedělá) - takže je podstatný rozdíl mezi případným ironizujícím přijetím onoho vzkazu a mezi bezproblémově přijímaným sarkasmem ostatních prostředků. -

nemohu číst ten vzkaz jen v intenci tragična. - ten vzkaz měl být ve své absurdní racionalitě čten bez další distance. - měl svým metafyzickým vysvětlením podtrhnout nezvratitelnost tragédie. v něm mělo poznání čtenáře končit spolu s poznáním postavy, nemělo dojít k dalšímu štěpení. - jenže ono dochází, protože ten vzkaz je mylný. - a tak se vkrádá mezi čtenáře a postavu ironizující odstup.

stopa vede k tomu, že autorka, která úhlem pohledu splývá s rolí protagonistky-vypravěčky (a chce do stejné pozice dostat i čtenáře, do stejného ztotožnění se s jejím výkladem, tj. výkladem postavy) nikde nesignalizuje tu další rovinu poznání, to jest, že místo plánovaného vzdoru je ten akt nevědomým přitakáním. - postava písemným vyjádřením, potvrzením nezbytnosti sice přitaká, ale něčemu jinému než by ve smyslu události měla. - chce stvrdit nezbytnost, vlastně okořenit tu pomstu tím, že ji i vyvsvětlí, aby se ještě intenzivněji citově zadřela - (protože celou dobu má její pomsta smysl jen za předpokladu, že bude citovým útokem), ale čtenář vidí, že se mýlí. - a nemůže se ztotožnit. - rozchází se s postavou-vypravěčkou, i s tím, co mělo být jeho úhlem pohledu.

a teď je právě na místě otázka, co chtěla autorka. - chtěla ukázat, že se postava mýlí? - myslim právě, že ne. - v tom to celý je. ten vzkaz má být přijat čtenářem doslova, je to pointa. - jenže je to pointa tragikomického omylu, a to už, zdá se mi, v povídce být nemělo. - odhaduji, že záměrem, jakkoliv nevyřčeným, nepřiznaným (což teď nehraje roli, protože každý text nějaký záměr implikuje sám ze sebe), mělo být nechat souznít prožitek čtenáře s prožitkem protagonistky a stvrdit jej tím vzkazem. - nemělo jím být vytvoření distance. - postava se neměla stát antihrdinkou, nebo přinejmenším tragikomickou nešťastnicí.


takže asi o tohle mi šlo. ale není to vůbec jednoduchý. určitě text přinesl zajímavou situaci a je o to silnější. lze jej přebírat z různých stran.

whispermoonlite (Občasný)

tímhle výkladem potvrzuješ fatální podřízenost vůle postavy vůli matčině. - napadá mě, že ten vzkaz je v tom takový "kafkovský", jestli Ti to něco napoví. - Kafkovy povídky jsou často groteskně absurdní právě v tom, jak postava dělá všechno proto, aby si potvrdila vlastní vůli (viz i zde - záměr vzdoru, pomsty), ale její počínání dopadá zcela opačně a je neuvědomělým stvrzováním vůle cizí moci nad sebou a citové připoutanosti k osobě, která k ní naopak může být zcela lhostejná, pokud jí nejde o uplatňování čistě egoistických potřeb. - proto jsou Kafkovy postavy v jádru groteskně tragické. - no a nějak takhle dopádá i Tvoje ženská postava zde (a myslím, že rozumíš, protože Tvůj výklad postupuje stejným směrem).

možná, že ani ta Tvoje postava nemohla dopadnout jinak. - ten vzkaz potvrzuje, co rozebírám v předchozím komentáři. - zdá se mi, že jediná alternativa byla se vzepřít, skutečně vzepřít matčině vůli jiným způsobem. - takhle předepsanou sebedestrukcí se nelze grotesce vyhnout, jakkoliv je v jádru tragická. - avšak je to psychologický mega problém :). ani Kafkovy postavy z něj cestu ven nenašly. (doporučuji "Popis jednoho zápasu", v němž je tenhle princip obnažen na kost)

pokud jde ještě o možnou mylnost vzkazu, asi nakonec nebude mylný vůči přesvědčivosti psychologie postavy. - avšak je nutno počítat s tím tragi-groteskním posunem. - a říkal jsem si, zdas to tak chtěla, nebo ne. - zda ten vzkaz není mylný vzhledem k Tvému záměru. -

jádro je v tom, co tím vzkazem z postavy děláš jako autorka. - postava si sama vzkaz vybrat nemůže, ani se nemůže sama vytvořit, nebo napsat. - pokud si jsi jistá, že vzkaz Ti do textu pasuje v tom znění, jak byl napsán, není co měnit. - tohle už je technická záležitosti, tj. jestli prostředky, které jsi použila, dělají to, co mají. - je to tedy debata o fungování vyprávěcích prostředků, spíš než o významu, zda měl být modrý, nebo červený (i když jsou to propojené oblasti, pochopitelně).

je čím dál víc vidět, jak tahle povídečka zabírá do hloubky.

whispermoonlite (Občasný)

to je fakt, že mnohoznačnost vzkazu mě tímhle směrem nenapadla. - to, že si matka může myslet, a pravděpodobně bude, protože sebe s žádnou vinou spojovat nebude, "že je to kvůli klukovi", ještě víc podtrhuje tu marnost sebeoběti, kvazivzdoru, a faktického vyhovění nátlaku psychického prostředí, který matka nevědomky vytváří.

jenže matka si s velkou pravděpodobností nebude ani trochu vědoma souvislostí, které nám postava odkrývá. (a opět musím myslet na Kafku - tam je úplně to samé, viz "Dopis otci" - podařilo se Ti to vystihnout skvěle). a z jejího pohledu padne všechna vina buď na domnělou příčinu (nešťastnou lásku apod.), nebo rovnou na dceru. - což je další absurdum jejich vztahu: dcera svým aktem utvrdí matku v jejím kritickém postoji, plus obohatí jej o další, tentokrát už nezměřitelný argument. - a matka v tom bude stále svým způsobem nevinně, protože, jak píšeš, dcera nedává celou dobu nic najevo, bojí se, takže udržuje matku v nevědomosti, dává jí mylné signály, až do chvíle, kdy promluví tím definitivním a katastrofálním způsobem. (a opět srovnání: jak nekonečně bere Kafkova hlavní postava ohled na druhé! - v jeho ranějších prózách určitě, později se posouvá)

napadá mě ještě jeden paradox, když se bavíme o výkladu události (nyní již čistě v rámci toho, jak text je, bez snahy jej nějak korigovat). - a sice skutečnost, že pud sebezáchovy na straně dcery uvolňuje cestu jinému, silnějšímu motivu. - ať jím je onen plánovaný vzdor, nebo touha (nevyhnutelnost?) vyhovět tlakům prostředí, které musejí být tak nesnesitelné, že jediné možné "pokračování" je vlastní zánik. - nebo, jak píšeš, dokázat matce něco, projevit jedenkrát svou vůli, a sice tím nejextrémnějším způsobem. (možná s nadějí, že po smrti už to "neschytá" :D)

musím se pak ptát, zda je na straně dcery v té ochotě zemřít víc síla, nebo slabost: síla v překonání pudu sebezáchovy, nebo slabost v nevymanění se ze zničujícího prostředí (sebe i druhých) - a nenapadá mě jednoznačná odpověď.