|
Jinovatka ji pokryla již před několika dekádami
a mráz ji skryje této noci,
olistněný nepořádek lesa
teď prořídlý na polovinu svých stromů,
dnes ráno tu stojím
potím se i v tenké košili
jak štípu hromadu jasanových klád
na palivové dříví
se dvěma klíny, sekerou, a modrou palicí.
Radosti této činnosti jsou podrobně zmapovány:
nohy doširoka rozkročené,
tichý, neúnavný sled švihů směrem dolů,
koordinace známá jako paže-oko,
protože ruka dosáhne na vše
po čem chlípné oko zatouží,
když zatouží po určitém místečku,
které je v tomto případě ta nejužší prasklinka,
viditelná na jednom konci klády
kam úzký, našeptávající konec
ostří může získat vstup,
kde může být učiněn akt jeho vůle.
Chci říct, že neexistuje nic podobného
náhlému otevření dřeva,
i když je to obdoba mnoha jiných věcí —
zásek sekerou se podobá blesku,
rozštípnutí je dokonalé
poloviny od sebe odpadnou
jakoby zrcadlově
a udeří o měkkou zem,
jako by šlo o průstřel srdce dvojčat.
A výjimečně, když dřevo
přijme ostří bezpodmínečně,
se ty dva kusy vybalancují,
navzdory úderu
zůstanou na špalku ohromeně stát
jako by nemohly uvěřit svému oddělení,
svému náhlému odloučení.
Stále vzpřímeně, stále spolu,
lehce se chvějí
jako dva milenci, kdysi tajně spojení,
náhle odhaleni,
a nyní obnaženi víc než kdy jindy,
tmou uvnitř stromu, kterou spolu sdíleli,
nyní naplno vystaveni strohému
světlu tohoto zářivého říjnového dne,
všechno to vnitřní pokroucení jejich dřeně
které je slepě drželo
v jejich růstu a vzájemném prorůstání
je nyní do tohoto jasu obnaženo
jako uzávěrka,
která, jednou otevřena, se už nedá nikdy zavřít.
***
Splitting Wood
Frost covered this decades ago,
and frost will cover it again tonight,
the leafy disarray of this woodland
now thinned down to half its trees,
but this morning I stand here
sweating in a thin shirt
as I split a stack of ash logs
into firewood
with two wedges, an ax, and a blue-headed maul.
The pleasures here are well known:
the feet planted wide,
the silent unstoppable flow of the downswing,
the coordination that is called hand-eye,
because the hand achieves
whatever the concupiscent eye desires
when it longs for a certain spot,
which, in this case, is the slightest fissure
visible at one end of the log
where the thin, insinuating edge
of the blade can gain entry,
where the shape of its will can be done.
I want to say there is nothing
like the sudden opening of wood,
but it is like so many other things—
the stroke of the ax like lightning,
the bisection so perfect
the halves fall away from each other
as in a mirror
and hit the soft ground
like twins shot through the heart.
And rarely, if the wood
accepts the blade without conditions,
the two pieces keep their balance
in spite of the blow,
remain stunned on the block
as if they cannot believe their division,
their sudden separateness.
Still upright, still together,
they wobble slightly
as two lovers, once secretly bound,
might stand revealed,
more naked than ever,
the darkness inside the tree they shared
now instantly exposed to the blunt
light of this clear October day,
all the inner twisting of the grain
that held them blindly
in their augmentation and contortion
now rushed into this brightness
as if by a shutter
that, once opened, can never be closed.
—Billy Collins
|
