Zefira je žena a jako takové ji věnuje Daniel mnoho rozprav na téma mezilidských vztahů, ačkoliv sám by tato témata možná také probíral rád, nemyslel-li by si, že jsou vpravdě nepodstatná.

„Danieli, udivuje mě tvůj klid.“

„Mýlíš se Zefiro, nejsem klidný,“ odvětil Daniel, sleduje v dálce Gilgameše plovoucího proti proudu řeky.

„Mýlíš se. Jako se ženy vždy mýlí nebo jak se o nich muži domnívají, že jejich závěry jsou mylné.“

„Ješitné mužské pokolení Danieli. Nerozumíš tomu, že vím, že tvé srdce je neklidné. Jsi vážný, jsi zahleděný v dáli a mlčíš. Poznám, že tě něco vytrhává ze spokojenosti. Nemyslíš však, že kdybys dal najevo svůj neklid spíše by se ti ulevilo než ustavičným bezbřehým přemýšlením bez konce?“

„Snad. Vždyť ale víš, že nevím, jak jinak bych nalezl klid, protože vnitřně se nic neustálí. Lépe by bylo vyslovit své myšlenky nahlas a snad by je vítr rozčesal v pramínek, který by byl čitelný a nemusel bych o něm přemítat.“

Gilgamešovo počínání vzbuzovalo úsměv kolemjdoucích, neboť ať se snažil sebevíc, nehnul se z místa, ačkoliv plaval vpřed. Daniel viděl v jeho počínání symboliku a rozhodl se vyjít se svými myšlenkami na břeh a rozprostřít je slunci, jak cítil, že Zefira by se jím zrovna mohla stát.

„Zefiro, sama dobře víš, že vztahy a slova a činy jsou pomíjivé...“

„Nepodváděj Danieli. Ty zas víš, že pro člověka nekonečné.“

„Promiň. Ale poslouchej toto. Máš pocit, že chceš člověku říct, že ti nerozumí, protože si to opravdu myslíš. A právě proto, že ti nerozumí, neporozumí ani tomu, co mu říkáš.“

„Anebo ti rozumí, nebo si to myslí, chce ti rozumět...“

„Ne, ne! To je právě to. Asi nechce.“

„Jak to můžeš vědět Danieli?“

„Zefiro..!“ otočil se imaginární Daniel na nevíce imaginární Zefiru a zvýšil hlas. Zefira mu dala najevo, že se nekontroluje tak, jak o tom sám před chvíli mluvil.

„Zefiro,“ promluvil teď už klidnějším hlasem k Zefiře Daniel, “přítelkyně moje, protože ji mám rád, proto vím, co chce a co nechce.“

„Chceš tím tedy říci, že tě buď nemá ráda, nerozumí-li ti, anebo ty nemiluješ ji, ale někoho, koho sis vybájil a ta ona, ta skutečná má ráda toho, který má rád ji, kým ty vlastně nejsi.“

Bylo potřeba utichnout, mlčet, opakovat si ta složitá souvětí a přemýšlet o nich. Gilgameš mezitím zvolil kolmý směr k proudu, tedy ke břehu, k Zefiře s Danielem. S úsměvem vylézal z vody řka:

„Sisyfos byl génius, blázen anebo hinduista. Není na světě nic smysluplnějšího než vykonávat naprosto nesmyslné činnosti,“ a když Gilgameš viděl, že mu nikdo neodporuje, dodal, „Zajisté vím, že mu byl udělen trest a nečinil tak z vlastní vůle. Každopádně aspoň oni trestající bohové museli dobře vědět, jaký příklad předkládají lidu.“

Daniel se zvedl ze země a beze slova si svlékl šaty, rozběhl se k řece a zanedlouho již uprostřed řeky plaval proti proudu vpřed, přestože se nehnul z místa.