Co za impuls člověka budí a hlásí mozku, že je dospáno – napadne mě v momentu probuzení.

Ticho pokoje neruší nic, jen tikot budíku na kterém, ještě rozespalým pohledem, sleduji čas. Zvyk.

Je ale sobota, nikam nespěchám, dnes si poležím.

Petr vedle mě spokojeně zamlaská ze spánku a přeloží si ruku přes můj pas. Prohlížím si ji jakobych ji viděla prvně. Vzpomínám...poprvé jeho ruce na mém těle, na mých prsou...Beru jeho ruku opatrně do své a pokládám si ji na hrudník. Sleduji jeho tvář - jestli zareaguje. Reaguje. Úsměvem. Nevím zda vědomě nebo podvědomě, oči nechává zavřené. Zamlaskal znovu. Ani podle toho to nepoznávám.

Dřív bych zkoumala, teď nemám na slova o jeho únavě a přepracování náladu, protože je to stále dokola – Jsem utahanej jako pes. A ten dole to prostě taky nezvládne...Hmm?

Hmm. Ale pomocníka mi k narozeninám nedávej. Omlátila bych ti ho o hlavu!

Nespali jsme spolu už několik týdnů! O milování ani nemluvím.

Je to zvláštní – nevyšiluji, nenadávám, nervózní taky nejsem. Nebrečím, nehledám, nezkoumám, neprohledávám kapsy. Ani mu v noci, tajně, nekontroluji mobil, jak se to děje jinde, když. Jsem tak klidná, až se sama divím.

Jeho silná paže si mě najednou přitáhne k sobě blíž.

V hlavě se mi zase vynoří vzpomínka – na to, co ty jeho silné paže dokáží. Mají sílu, která na mě vždy působila mocným dojmem. V jeho rukou jsem byla loutkou, ale i v bezpečí. Na jeho pevný stisk na mých bocích nelze zapomenout. Nechci zapomenout.

Včera jsem se mu chtěla dát. Chtěla jsem ho mít. Chtěla jsem se milovat – Jsem utahanej jako pes, říkal. Přání dobré noci zaplakalo do tmy.

   „Jdu udělat snídani,“ špitnu.

Vstávám. Beru župan a páskem si ho, na volno, převazuji – zase zvyk – chtěl být vždycky na mém těle co nejrychleji...

Ze zadu za pás mě po chvíli, v kuchyni, chytí jeho ruce.

   „Dobré ráno“ a stereotypní pusa vpluje do mých vlasů. Pár poplesků po mém zadku to taky neoživí, protože je taky už znám. Rána, jako přes kopírák. Kdysi mi ještě nazvedával župan a nedočkavě se dostával pod mé krajkové prádlo. Jak může být žena stále žádoucí, když není žádaná?

Prásk! - ozve se za mými zády až poskočím.

   „Promiň,“ udělá omluvné gesto. „Mi to vyklouzlo.“ - dvířka od lednice.

Já vím, že mě má rád, ale ta jeho práce, ta ho dostala. Od nevidím do nevidím. Věčně unavený, což bývalo kdysi jen výsadou žen. I ty bolesti hlavy, kterými se prý ženy rády vymlouvají od sexu si muži přebrali. Dnes jsme asi všichni na jedné lodi, která se jmenuje „Stres“.

   „Pojďme udělat něco bláznivého!“ vychrlím na něj. Asi jsem nápadem vytvořila velkou vlnu, když se po mé myšlence skoro zadusil toustem.

   „Bláznivého? Já chci klid. Blázinec mám v práci!“

Nevzdávám to. Nejenom proto, že už jsme se několik týdnů nesetkali v posteli jako muž a žena, ale i proto, že mě to dusno prostě nebaví.

   „Jo! Bláznivého! Nebo se snad bojíš?“

   „Čeho bych se měl bát?“

   „No, že už to nezvládneš.“

Ví, že provokuju. Zná mě. Poopraví si posed na židli a poznávám, že jsem zahlodala. Soustředěně maže džem na toust a předstírá nezájem.

   „Tak co?“ nenechávám se odbýt.

Odbývá však on mě: „ Jsem fakt unavenej...“

   „Fajn.“ Ale přesto vím, že vnímal. Třeba to v něm dozraje jako malina.

   „Ani na zahradu dnes se mnou nepojedeš?“ ptám se.

Zakroutí hlavou a ukáže směrem ke své brašně. Ano, chápu – práce.

Společně dojídáme snídani a ticho – to by se dalo krájet. On ví. Já taky. Ale jak to změnit? Já zájem mám. Čekám, až ho v sobě znovuobjeví a vydoluje i on.

   „A kdy přijedou děti?“ slyším ještě mezi dveřmi. Hmm, říkala jsem mu to třikrát. Třikrát se totiž ptal.

   „V neděli!“ volám na něj z chodby.

   „Tuto?“

   „Ne! Tu příští!“ a zabouchnu.

Jarní slunce je prostě po té zimě lékem! Konečně nebudu mít pořád chuť na sladké. Oprášila jsem své vyježděné kolo prachovkou a vyrazila. Práce na zahradě mě uklidňuje a baví. Dřív mě rozčilovala. Zahrada byla tenkrát jaksi navíc. Dnes chodím mezi stromy a záhony majestátně – necítím z nich honbu času, jako tehdy. Hlavou mi proběhne vzpomínka nedávného: „Petře, neblbni, bábrliny budou mít kino“ - to když mi v předklonu přejížděl dlaněmi mezi stehny. Milovali jsme se tenkrát, vzadu za chajdou, na stojáka, až jsme ji málem zbořili. Spěchali jsme, děti byly dole u potoka a mohly přijít kdykoli. Líbilo se mi to, i takto. Nahonem. Jeho vzrušení mě vždycky dokázalo dostat.

Pak ho povýšili.

Na nic nemá čas.

Unavený je čtyřiadvacet hodin denně.

Máme dostatek všeho, jen ne doteků a spojení.

Tamto chápu, to jiné do šuplíku pochopení zavřít nechci.

Uf! Vydechuji doma v chodbě. Ono se to jaro jen tak tváří. Celkem jsem i omrzla.

Vařím si čaj, do půllitru.

   „Chceš uvařit čaj taky?“ volám na Petra do pracovny.

   „Ne. A nikoho si nepotkala?“ objeví se náhle v chodbě a pomáhá mi s nářadím.

Mrkne na hodinky, a ztrácí se zas v pracovně.

Mám ráda chvíle, zabalená do deky, a srkat ho do sebe. Cítím jak mi teplá tekutina prochází hrdlem až do žaludku.

Vyruší mě zvonek. Herdek! Zrovna teď! Mám si jít otevřít sama, volá z pracovny Petr, ještě stále leží v lejstrech.

Do rukou mi nějaký pán tlačí obrovskou kytici rudých růží a požaduje podpisem stvrdit převzetí zásilky.

Vkročím za Petrem do pracovny, i s tou kyticí za kterou snad ani nejdu vidět.

   „Nezajedeme si na zahradu za chajdu?“ a dívá se na mě přes brýle těma očima, které znám z dřívějška.

Ví, že je ještě venku na to zima. Já to vím taky. Usměje se na mě. Já na něj.

Čekám opřená mezi dveřmi na další jeho slova. Nejdu mu naproti nijak. Zlobím se, že ani na to pohlazení si v poslední době nenašel čas. Ví, že to ženy potřebují a ví, že já jaksi extra.

   „Já vím“ dodá. Zná mě. Ví co mi jde hlavou.

   „Já taky“ odpovím.

Tak horkou pusu jsem už dlouho nedostala...

   "Kdy že to mají ty naše děti dorazit?" ptá se po čtvrté...