"Kočka! Přidejte plyn!", snažil se mi hned po ránu Fanda zvednout náladu ne zrovna tím nejlepším způsobem.
Ta mouratá běhna byla ještě zřejmě rozespalá či co, neb se mi před koly řádně motala. Objela jsem ji.

Ve stejnou chvíli mi to pod kolem pravým udělalo křup.

"Co to bylo?", lekla jsem se a jukla do zpětného zrcátka. Nové brýle budu mít teprve v pondělí, tudíž jsem viděla jen nějaké rozjeté malé Cosi.
"Jenom šnek", odvětil Fanda a smál se. "Ten na pátek 13. rozhodně nikdy nezapomene."

Fanda se smál a já měla před očima včerejší okamžik.

Okamžik, kdy zjistíte, že se vám 25 let života vejde do jedné obálky. Okamžik, kdy onu obálku předáváte svému synovi a hlavou vám prolítne: "Tohle je 25 let mého života, moje minulost. Ale i budoucnost, budoucnost! Rozumíš?!", ale nahlas, nahlas neřeknete nic. Nemůžete. Nejde to. Nejde, protože se vám v krku uhnízdil knedlík a oči vám fungují jako pákové baterie. Zvedneš je, teče voda.

"Ty se směješ, ale ten šnek na tu ulitu šetřil celej život", naoko jsem se raději usmála a dívala se na druhou stranu.

Mít tak nový vodovodní kohoutek, ...dám království.