Cestovat městskou hromadnou dopravou, maje břich v značném stádiu těhotenské nakynutosti, jest požitkem vskutku zábavným, jen nastoupíte a skutky nečekané ba nevšední nabídnou se znenadání . Je pravda, že má milá, při své výšce plných 154 cm a tvářičce sedmnáctileté dívčiny není zrovna typem, u kterého by otrlý cestující z přecpaných popovodňových linek, ohledával zrakem tělo, pátrajíc po těhotenství a tudíž pravděpodobnost, že se mladí, staří, žlutí, černí, budou předhánět v uvolnění sedačky, není nijak závratná, zvláště pod zimní bundou se leccos zdárně ztratí. Pak se naducaná oblast břišní jeví jen jako následek vydatnější snídaně.

I drkocáme si ku pravidelné návštěvě gynekologie, když do betonem těl vylité tramvaje nastoupí mladá dáma, neomylně si proklestí cestu zrovínka k mé drahé, která, světe div se, před pár zastávkami vybojovala sedačku díky vstřícnému gestu pozorného mladíka (jak to mohl poznat?), poklepe jí na rameno a s vše vysvětlující druhou rukou na rostoucím břichu ji poprosí, zda by ji “slečna” nepustila sednout (jsem totiž těhotná!). I vstává má milá s pobaveným výrazem, čímž dává vyniknout svému vlastnímu, nemenšímu bříšku, které si hovělo schované pod zimním šatem. Dáma se zardí (jééé, vy jste taky těhotná, tak to pardón, ježiššmarjá) a s díky odmítá nabízené místo.