Z raketového léta

 

Jít zase po nábřeží. Potkávat dřevěné národy ve žlutých jídelnách. 

Před sebou nechat hučet remorkér másla a rána;

do hlubin přetlakových komor padá slza, moje nejmilejší barva byla modrá,

modrá prázdných chodeb, bílá barvy čerstvě tuhnoucí na stěnách.

Teď je ale všechno jinak.

Bedra a ramena přerůstala strašná macha. Spolu se slunečným mlékem

hučela v uších i rakovina, síra v ulicích, pásovci pod nohama,

vyhublá oblaka - převoz až za spící den.

Musel jsem rychle ven, náhle mě bylo strašně málo,

jakási mléčně přidušená partaj mi hučela

kolem hlavy.

 

Teď je ale všechno jinak. Ruka přepíná na lesklý vosk.

Déšť prší po šerých svačinách. Čas je pouhý zápis v mizejícím slově.

Městem s dřevěnými palicemi a bramborovými pytli jsem jen prokmitával.

 

Léto měnilo skupenství.Úloha byla jasná: odmítnout zoufalství, ale má střeva,

plachtící žaludek  byly plné sypké a úporné hmoty.

Zlostná děvčata hořela a během soumraků odcházela 

do tůjí se zajímavými chlapci a literární kavárna byla plná řas. 

Jiná děvčata chtěla zas vidět měsíc omývaný krví,  smrduté výfuky zkřížené jako znak.

Léto bylo ukradeno, spolu s kropícími vozy.

 

(Nedělňátka přilétají z měsíce zpět unavena k pražským činžákům a chatkám.

Dvory už nepáchnou močí a dávno očím nejsou nebezpečná jejich vápna.)

                                                            

V tento čas miloval jsem práci, měl od ní zamazaná ústa, rty naběhlé, žíly výrazné,

práce modrá a blyštivá jako dům o tisíci patrech.

Miloval jsem práci a viděl jak v ohbí světélkuje Flóra.

Černá a bílá zábradlí.

Po kočkách posílám horký dech,

po  nočních hřbetech, jež běží k opilým vodojemům.

Tržnice-láska. Velký masitý brouk, technokrat hlíny a léta,

spasitel krtinců vrhaných proti kotníkům a větvím

-         vyšla už novinová zpráva? 

Tvá pokoutní trafika je plná šťastného ledu.

Zatímco planeta těžkla a ze zad se obracela, přistihl jsem se,

že nakupuji jogurty se slzami v očích, že v Tescu procitám a žádám uniformu.

Sahara Tesca.

Byla jsi stanice Flóra, věčná květinářka se škvárovýma očima

a já jsem tě prvně otevřel,

prvně jsem pátral, prošel zahradnictví města i světa,

dobrá a klidná prsť provázela tvé kroky.

V tento čas jen olej poznala pomazaná hlava na olysalých zastávkách, 

kde jsem křičel do plexiskla. 

Nepotřebuji, aby tu vládla značka, trademark! 

 

Hleděl jsem přes matné a špinavé klubko igelitu,

chtěl jsem se dotýkat prsty, bydlet v tramvaji, 

červené tramvaji v rybízu července anebo srpna směřovat k voňavé Hostivaři, 

všemi hlasy hovořit a rozumět všem hlavám

zborceným na sedačkách.

Vylitá břicha rozvolnila pohyb, vzdušnou prázdnou sochu,

krychlový proud bystřil a pádil na naše ramena.

Teď je ale všechno jinak. Černá hlína v Hloubětíně,

letní křižovatka přimrzlá na ústa. Praha není ve snu. Lebka Prahy je průsvitná.

Později ozubená Hostivař naléhala během raketového léta

rozžhavenými měděnými pláty na povrch těl,

jež zůstala sama v horkých panelových končinách.