SEN  ATEISTICKÉ  KUDLANKY  NÁBOŽNÉ

Řehoř Samsa, protagonista Metamorfozy slavné knihy pražského spisovatele Franze Kafky, se jednoho dne probudil a zjistil, že se změnil v odporný hmyz. Možná je v pražském ovzduší kromě smogu i něco, co vyvolává entomologické asociace, nebo mě nějak ovlivnilo dílo bratří Čapků Ze života hmyzu, nevím, ale nedávno jsem měla hrozný sen a v tom se to hmyzem doslova hemžilo.  Skoro se to stydím vyslovit, protože je to hrozná blbost, ale zdálo se mi, že se všichni naši politici proměnili v housenky bource morušového – no jen si to představte!  Housenky se plazily po sněmovně a po parlamentních lavicích, rozlézaly se po chodbách a kuloárech, a některé při hledání potravy vypadly dokonce z okna. Zahraniční novináři to omylem považovali za další pražskou defenestraci a všude se hned psalo o tom, že Češi se bouří, protože se jim nelíbí členství v Evropské Unii, a tak na protest, jak je tuzemským folklórem, vyhazují poslance z oken. Celý národ musel začít dodávat do parlamentu obrovské množství listí z moruší, aby ty žravé poslanecké housenky neměly hlad a nepadaly z oken, a my kvůli nim neměli mezinárodní ostudu. Byla to makačka, shánějte listí moruše! Ale zlatý český důvtip zapracoval i tentokrát a tak lid kmital a přivážel nové a nové náklaďáky se zelenými lupeny pro housenky, které se  cpaly až  z toho omdlévaly. Jednoho dne náhle ustalo všechno hemžení, z housenek se staly zámotky, všude bylo ticho a pusto, parlament vypadal jako opuštěné termitiště. Nikdo nevydával spousty dalších zákonů, nevymýšlel balíčky různých opatření, neupravoval ceny, nezvyšoval daně, přestaly korupční skandály a mezistranické šarvátky. Nad Českou kotlinou se rozhostil klid a mír.

„Sněmovna plná kokotů,“ psal tisk, ale vzápětí to dementoval s tím, že si zařádil tiskařský šotek a že se samozřejmě nejedná o kokoty nýbrž o kokony bource morušového. „Konečně bude parlament k užitku,“ komentoval to jistý bulvární plátek „uděláme si z nich alespoň hedvábnou vlajku Unie! Samet Sametové revoluce jim nestačil, chtěli si žít jako v hedvábí, tak teď na to dojeli,“ pokračoval zlomyslný komentář onoho zavrženíhodného listu.

Vyděsilo mě to…Jak budou moci naši milí  polici dokončit své mnoholeté úsilí zbavit zemi dluhů po komunistické nadvládě? Vždyť už jsou skoro u cíle! Jak dotáhnou akci „čisté ruce“? Vždyť už měli skoro všechny tuneláře pochytané! Jak z nás udělají bohaté, sebevědomé a plnoprávné Evropany, jak nám slibovali před téměř dvaceti lety, kdy tvrdili, že do deseti let bude naše životní úroveň stejná, jako v ostatních vyspělých zemích? Ale možná jsme to jen špatně pochopili, když říkali „budeme mít životní úroveň stejnou jako lidé na Západě“, nemysleli my všichni,  ale jen politiky a jejich rodiny, zatímco my trubkové se mylně domnívali, že plurál zájmena my se vztahuje na všechny tedy „my jako celý národ.“ V tom případě svůj slib splnili, možná i překročili plán, protože mnozí z nich si žijí tak, že by i leckteří Zápaďáci zírali.

Přesto mě představa, že jsou z politiků teď kokoti, teda pardon, jsem z toho nějak popletená, chtěla jsem říct kokony, dost vyděsila. Přece z nich nemůžeme udělat cár modrého hedvábí s hvězdičkami? Hrůzou jsem se probudila…

Abych se uklidnila, pustila jsem si rádio kde právě říkali, že politici to s námi myslí opravdu, ale opravdu upřímně, ale do toho, kde vzali mnohamilionový majetek nám opravdu, ale opravdu nic není. Pak jsem se dozvěděla, že parlament schválil nákup nových letadel, protože s těmi starými by nás politici nemohli dostatečně reprezentovat při svých zahraničních cestách.  Také prý potřebujeme stíhačky, aby naše armáda byla na úrovni armád NATO a tak aby se na to  v rozpočtu našly prachy, zruší se pár nemocnic.  

Tak to byl jen hrozný sen, pomyslela jsem si šťastně. Parlament není plný kokonů a naši milí politici žijí! O tom, že je vše v normálu, mě ujistily další zprávy oznamující, že podle statistik jsme jednou ze zemí s největší mírou korupce, ale že je nutné omezit telefonní odposlechy. Nevím jak bez odposlechů ty zkorumpované grázly usvědčí, ale asi tomu jako blbá ženská prostě nerozumím.  Idylický obrázek blahobytné země plné spokojených občanů doplnila zpráva,  že se musí zvýšit spoluúčast pacientů na platbě za léky a na zdravotním pojištění, protože jsme národ hypochondrů a flákačů, kteří se pořád válí doma a zneužívá  příliš štědrého sociálního systému.

Uklidněna zprávami jsem upadla znovu do spánku, nebo spíš do bezvědomí, a už se mi nezdálo vůbec nic. Když jsem se pak opět probrala, zjistila jsem, že jsem se mezitím změnila v kudlanku nábožnou. Ani mě to moc nevylekalo, člověk si zvykne na všechno. Nu což, přežila jsem desítky let socialismu a budování komunismu, Pražské jaro, normalizaci, Sametovou revoluci a budování demokracie, liberalizaci trhu, různé regulace a deregulace, balíčky vládních opatření, privatizaci našeho činžáku, vstup do NATO a EU tak snad přežiju i tohle. Jakožto kudlanka nebudu potřebovat žádné oblečení, takže ušetřím za hadry, a snad nebudu muset platit ani to zvýšené zdravotní pojištění, ani daně…to se snad na hmyz nevztahuje. Začala jsem se spokojeně pochechtávat.

„Prosím tě, co tady strašíš tak brzy po ránu?“ ozvalo se vedle mě a  zpod peřiny se soukala rozcuchaná manželova hlava.

„No vida, já vlastně ušetřím i za stravu,“ napadlo mě a začala jsem si procvičovat kusadla. Na rozdíl od pravé kudlanky, která partnera zkonzumuje až po aktu oplodnění, já toho svého zbodnu hned. Po tolika letech manželství stejně vím dobře, že bych se načekala…