Čím delší dobu tuto práci dělám, tím větší nutkání mám o tom všem napsat… Poodhalit zde mýty, dohady a polopravdy. Ukázat nás v pravém světle, bez obalu a přetvářky. Kusé informace, které se dostanou ven přes tiskovou agenturu, jsou oficiální stanoviska pro média… nic víc, nic míň. Já vám zde chci poodkrýt pevně střežená vrátka a podělit se s vámi o mnoholeté působení u jednoho z nejzvláštnějších povolání co znám.

          Byla zima roku 1989, slavnostní nálada zářila všude kolem nás. Z každého dýchala ta nová uvolněná až slavnostní atmosféra a trikolóru jsme viděli snad všude. I já jsem ji měl viditelně připnutou na klopě svého obnošeného hopsafráčku. Tehdy jsem dojížděl do práce z 30 km vzdálené vesnice do Brna a pak ještě dál za město autobusem. Do Brna jsem přijel na hlavní nádraží a bylo potřeba se celkem rychle dostat na Českou, odkud mi jel dál firemní autobus. Jinak než tramvají to nešlo…

          „Za ty dvě zastávky přeci nebudu platit a v pět ráno snad i revizor ještě spí,“ říkám si.

Ouha, revizor nespal…

          Ale měl jsem to vychytané, stál jsem u prostředního značkovače s lístkem v ruce, a když jsem zaslechl známé „revize jízdenek“, urychleně jsem si cvaknul a dělal spícího brouka. Samozřejmě, že sluchu pana revizora, postaršího vousatého muže v šedém, těžkém zimáku, moje cvaknutí jízdenky neušlo a začal se ke mně hnát napříč přeplněnou tramvají se slovy, to již neplatí, to je značení při kontrole.

Ale já byl mladý, omámen zvláštní touhou po dobrodružství, k tomu ta trikolóra na mé klopě…no vzdát jsem se bez boje rozhodně nechtěl a stál jsem si na svém, že mám označeno. Pan kontrolor se rozčiloval, vztekal, hopsal jako „malej čertík“, jízdenku mi vyrval z ruky a vztekle roztrhal, ale já stál na svém a na zastávce Česká vystoupil, zamával mu a popřál pěkného dne. Málem ho trefilo…

No a za necelý rok jsem byl jeho nový spolupracovník. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné…

          Někdy si tak v práci bezděčně broukám písničku: „Kdybych žil po druhé, čím bych byl, byl bych rád revizor, ba co víc…,“ no když se u toho přistihnu, hned se koukám kolem sebe, jestli mě někdo neslyšel a neklepe si přitom prstem na čelo. Samozřejmě hned zaujmu polohu mrtvého brouka a nepřehlédnutelně mlčím … jo, a bleskne mi hlavou jedno přísloví. „Kdybych nebyl debil, revizor bych nebyl.“ Ne že bych v mládí, někdy až pod velmi přísnou taktovkou svého starostlivého otce, nedosáhl celkem vysokého vzdělání, i vysoce kvalifikovanou práci jsem dělal, ale pravda pravdoucí je, že na některé mé kolegy to přísloví padne jako ulité.

          Když jsem jednoho krásného letního dne zaklepal na dveře vedoucího přepravní kontroly, netušil jsem, do čeho lezu. A to jsem byl mladý, ctižádostivý, za sebou kariéru folkového muzikanta, svět mi ležel u nohou a nic mě nemohlo překvapit… Jak hluboce jsem se tehdy mýlil. Mohlo. A jak. Tak třeba Baltazar a Preclík. Na ty dva nikdy nezapomenu. Byl jsem jim přidělen na zácvik. Povím vám, zlatá vojna. Ale nepředbíhejme a pěkně popořadě…

          Staré oprýskané dveře, které neviděly nový nátěr již hodně dlouho, byly zavřené. Kolem klid protínal jen tikot hodin nad nimi. Tak jdeme do toho, říkám si a klepu.

          „ Dále,“ ozve se hluboký, mužský hlas.

Odhodlaně beru za kliku a otevírám. Muž v kanceláři lehce pokynul hlavou a se zájmem si mě prohlížel.

          „Kubásek jméno mé, Kubásek Martin, pane vedoucí, tak jsem tady, jak jsme se domluvili,“ vysoukal jsem ze sebe a v duchu odhadoval svého nového potencionálního vedoucího.

          „Sojka… těší mě,“ jeho stisk byl rychlý a pevný, “posaďte se, pane Kubásek… poslouchám Vás,“ při těch slovech, sedaje do svého pohodlného křesla, mi gestem ukázal místo naproti. Poděkoval jsem a zabořil se hluboko do toho nejprosezenějšího ušáku co znám.

          „Jak z toho vylezu, to ví snad bůh,“ pomyslel jsem si a začal vyprávět svůj příběh… Domluvili jsme se rychle.

           „Tak pane Kubásek, Vy se ostříháte a já Vás beru,“ s úsměvem pronesl vedoucí. 

Blesklo mi hlavou, že jsem ještě nesundal delší vlasy, co by image folkového řádění a přitakal jsem.

          „Ok, platí, takže prvního jsem tu.“

Můj nový vedoucí hbitě vyskočil a s netajenou škodolibostí pozoroval, jak se drápu ze svého ušáku ven.

Tu radost mu neudělám, blesklo mi hlavou a začal jsem provádět na křesle excelentní gymnastiku, za kterou by se nestyděl kde jaký vrcholový sportovec.

Ke cti vedoucího bylo, že zachoval vážnou tvář, ke cti mé, že jsem zvítězil a z toho monstra vylezl.

          Potůčky potu se mi na zádech slívaly v jednu divokou řeku a tak jsem byl rád, že najednou stojím na ulici a dýchám svěží, čerstvý vzduch.

Byl konec krásného léta roku 1990. Právě jsem si domluvil své nové zaměstnání.