|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
James, osmnáctiletý mladík s hnědými vlasy, hnědozelenýma očima, měřící přibližně dva metry jel s radostí navštívit svého strýčka Grega. Cítil se dobře, protože se strýčkem byla vždycky spousta legrace. Tento velký vynálezce a inženýr měl jednu drobnou vadu , která spočívala v tom, že jeho nápadům vždy chvíli trvalo, než prorazily na trh. Strýček například už tři roky pracoval na robotovi, který dával špinavé nádobí do myčky. A jelikož byl workoholik, tak s oblibou testoval své nápady doma. Pokaždé, když prováděl pokus s novou vylepšenou verzí robota, tak na zemi skončilo pár hrnků a tetička Muran zuřila jako vzteklá saň. Strýček se vymlouval, že má robot příliš slabý úchop a že to doladí. Druhá verze, která přišla za dva měsíce pro změnu všechno nádobí rozdrtila. Třetí verze nestihla vzniknout, protože tetička Muran důkladně laserem zlikvidovala obě dvě předchozí a zabavila strýčkovi věci z jeho malé domácí výrobničky na roboty. Ale i přes všechny problémy a občasné sopečné výbuchy tetičky měl Greg na trhu dvě verze myčkového robota, které vyvinul v práci. Mladík zazvonil na domovní dveře. Za pár minut přiběhl bezpečnostní robot s laserovou pistolí a synchronizovaným hlasem prohlásil: „ Jméno. Účel návštěvy,“ zatímco ho projížděl skenerem, jestli u sebe nemá zbraň. Bohužel jeho oko padlo na kapsu, v které se skrýval Jamesův palarizér. „Ruce nad hlavu!“
James zvednul ruce tak, jak mu to stroj přikázal.
„Hele, ty čipe na dvou nohách, jsem James a účelem mé návštěvy je popovídat si se strýčkem.“
„Neshoduje se s databází. Zničit krtka.“
Pak následoval oslnivý záblesk oranžového světla, temno a nicota.
„Jamesi, Jamesi, prober se!“ mladík ospale zamžoural, svět teď viděl jako velkou barevnou skvrnu.
Po chvíli se obraz vyjasnil. Nad ním se skláněl strýček. Podezřívavě zkoumal Jamesův zdravotní a psychický stav modrýma pronikavýma očima.
„Jsem v pohodě.“ zamumlal mladík. „Jak to, že ten robot selhal?“
„Taky jsem si s tím lámal hlavu, naštěstí nebyl můj, byl od konkurence.“
„Ještě štěstí, že mu dali jen základní vybavení,“ prohlásila tetička, která vešla do obýváku.
„No, kdyby měl místo stahovačky svalů a vařičky obvodů ohnivou pistoli, zůstalo by po tobě jen pár uhlíků,“ řekl Greg.
„Nejspíš jo,“ připustil mladík. „Už po něm jde policie?“
„Ne, zastřelil jsem ho z okna malým plamenometem vlastní výroby. Bezpečnostní síly jsou teď všechny na náměstí a bojují proti zmutovaným mravencům. Slíbili, že do pěti minut sem pošlou zálohu.“
„Zatím uvařím čaj.“ prohlásila tetička.
„Sakra, já jsem zapomněl vyvinout novou verzi občerstvovacího robota.“
„To ať tě ani nenapadne,“ zaškaredila se tetička tak, že ještě více vynikly její vrásky. „Posledně nám polil všechny koberce a na křesla naplácal dort, hlavně že měl osm rukou jako chobotnice.“
„Ale v jedné noze měl zabudovaný skvělý vysavač.“ doplnil strýček.
„Jo, tak skvělý, že když jsme toho svačinkového robota půjčili sousedům, aby jim uklízel, tak zkratoval a podpálil jim plovoucí podlahu.“
„Tak chybička se vloudila.“ kroutil se Greg jako žížala na háčku.
„Chybička?“ nadurdila se Muran tak, že připomínala varana komodského. Její zelenohnědé oči probodávaly Jamesova strýce, jako dva ostré ledové rampouchy.
„Tak už se miláčku nezlob,“ usmiřoval se Greg. „Uznávám, že dost často končí mé vynálezy nějakým tím výbuchem či požárem, ale výsledek vždycky stojí za to.“
„Nechtělas mi teto uvařit čaj?“ vložil se do toho James.
Muran zamířila do kuchyně a strýc si pořádně oddechl. James se přesunul k obrovské 3D televizi, která byla v roce 2100 naprostou samozřejmostí. Chvíli přepínal mezi tisíci kanály, až narazil konečně na něco, co ho zajímalo - přímý přenos z boje s obřím hmyzem. Útoky malého množství modifikovaného hmyzu na města byly docela běžné. Ofenzivu tohoto rozsahu však Uran nezažil od roku 2050, kdy došlo k náletu obřích sarančat. Všichni nasazení policejní i vojenští roboti byli poleptáni mravenčí kyselinou a váleli se na velkých hromadách jako pytle brambor. Na zemi leželo dvakrát tolik mravenců, co obránců. Ale to pro ně při jejich počtu nic neznamenalo. Mravenci se dostali všude. Drtili svými kusadly létající auta, motorky, vznášedla a jiné dopravní prostředky. Novináři odhadovali jejich počet na deset tisíc, ale sotva mohli stíhat započítávat nové a nové jedince valící se z obrovské díry uprostřed náměstí. Tam, kde stála před půl hodinou kašna, zela obrovská propast.
„Než sem dojede armáda z nejbližšího města, které je vzdálené tři tisíce kilometrů, bude po nás veta,“ prohlásila Muran.
„Žádný strach,“ povzbudil je Greg.
Skočil do sejfu a rozdal všem plazmové pušky, které připomínaly brokovnice, kterých se užívalo ještě před vynálezem plazmy.
„Jeden výstřel roztrhá mravence na kusy,“ dodal strýc s vlčím úšklebkem.
„A na kolik to je výstřelů?“ zeptal se James s obavou.
„ Na tisíc a k tomu je to semi- auto . Pak se musí vyměnit energetický zásobník, což je kulička o velikosti cherry rajčete.“
Greg by nepochybně mluvil dál, kdyby se neozvala ohlušující rána. V následující vteřině se už dírou ve stropě řítil mravenec velikosti labradora. Strýček vystřelil, ale minul. Oslnivě bleděmodrý plasmový blesk zasáhl lustr. Ten se roztříštil na tisíce malinkých střípků. James si instinktivně zakryl oči rukou, zavřel pusu a poslepu vystřelil. Ozvala se ohromná řacha a zasyčení. Podle puchu spáleného masa bezpečně poznal, že hmyzí vetřelec je roztrhán na malinké zuhelnatělé kousíčky. Naneštěstí výboj zasáhl stěnu právě v místě, kde vedlo vodovodní potrubí. Do místnosti se začaly valit hektolitry vody.
„ Konec světa začíná,“ zavřískla hystericky tetička.
„Docela se zcvokla,“ prohlásil mladík.
„Týden u psychiatra by to měl spravit,“ odpověděl strýček s vlčím úsměvem, pro něj v podobných chvílích typickým.
„Musíme to potrubí spravit,“ řekl James ledově klidně.
Přece jen ho ve škole pro agenty něco naučili.
„Nikdy by mě nenapadlo, že ta tvá škola na efekt bude k něčemu dobrá,“ prohlásil strýček.
Opět měl ten podivný cenivý úsměv, který nasazoval v rizikových situacích, ať už se jednalo o sadu rozbitého nádobí nebo zatopený obývací pokoj.
„Já jdu do sklepa pro nářadí,“ štěkl rázně James. „Ty se zatím postarej o tetičku a naše hmyzácké hosty.“
„Počkej, dám ti kód,“ prohlásil strýček. „Ale strejdo, vždyť si na něj stejně nevzpomeneš.“
„Jen mi dej pět sekund. Vzpomenu si,“ vykřikl Greg sebejistě. „Mám na to nový superdokonalý systém.“ Strýček se dal do přemýšlení. Něco si přitom pro sebe mumlal o zvířatech a číslech. Mladíkovi bylo jasné, že se mu kód nevybaví. Dal se do běhu, i když ve vodě, která mu sahala po kolena se dost dobře běhat nedalo. Proto se rozhodl pro plavání. Když dosplýval ke dveřím do chodby a otevřel je, s údivem zjistil, že na zemi leží průhledné plastové pouzdro. Uvnitř byl červený papír, na němž zlatými písmeny stálo:
“ Doufám, že se vám trocha mých roztomilých cukrouškatých mravenečků líbí. Jestli je vy a někteří z vašeho města přežijí, mám pro vás další vychytávky z říše hmyzu a bezobratlých. Baziliščí lord. Nejmocnější z vládců hmyzu. Chachachachaaa…“
Na papíře se skvěla velká rubínově rudá skvrna od krve. James se rozklepal po celém těle. O baziliškových lordech se učili v hodinách novodobých válečných dějin, což byly válečné události maximálně padesát let nazpátek. Ale jevilo se to absurdní. Baziliščí lordové vymřeli roku 2080, kdy byl poslední ze všech nejmocnější zabit jadernou bombou. Šlo o jednu z mála zbraní, která na ně platila. Jedovatě zelený had, jak se nechával titulovat, podle všech pramenů umíral dva dny v strašných křečích způsobených radioaktivním zářením. Puma, kterou proti němu vláda ze strachu z jeho obrovské téměř neomezené moci použila, byla na tolik silná, že deset let na planetu nesměl nikdo ani ve speciálním obleku. Údajně se dal baziliščí lord zabít i obrovskou silou myšlenek. Ale zmínky o tom se vyskytovaly pouze v legendách.
„Je to určitě podvrh,“ pomyslel si mladík. Nějakému šílenému vědci se podařilo sestrojit feromonový překladač a teď zastrašuje vládu i lidi. James viděl mnohokrát osoby tohoto typu ve zprávách. Vláda je dopadla a dala je bez milosti popravit na elektrošokovém křesle, což byla jakási železná konstrukce napojena na dva solární panely. Do odsouzeného se postupně v různých místech těla pouštěly elektrické výboje. Ty byly čím dál tím silnější, až ho nakonec zabily. Mladík sebral pouzdro a utíkal do sklepa. Už se nehodlal déle zabývat kecama šíleného vynálezce. Vypálil několik výstřelů z plazmové pušky do pancéřových dveří třetí třídy a ty se doslova roztekly. James vletěl do místnosti jako šídlo. Popadl kufřík s nářadím nejvyšší potřeby a běžel nahoru. Voda mu už byla po krk. Doplaval ke strýci a podal mu nářadí. Ten pomocí vodotěsné svářečky spravil potrubí. Pak už stačilo jenom hermeticky uzavřít domácí jezero, zavolat a čekat na hasiče.
Ani ne za pět minut doletěla k domu dvě vznášedla kopulovitého tvaru. Vyskákali z nich načerveno natření roboti, kteří měli na zádech napsáno 150.
„Tady máte ten zatopený obývací pokoj?“ zeptal se robot synchronizovaným hlasem, který lezl Jamesovi na nervy. Bylo to asi, jako kdyby na vás mluvila JPS navigace na dvou nohách.
„Ano,“ odpověděl Greg. „Moje manželka se psychicky zhroutila. Nemohli byste pro ni něco udělat?“ „Můžeme uvařit trochu čaje. To je tak všechno, co je v našich silách.“
„Díky,“ řekl strýc.
„Nebojte se,“ pokračoval stroj. „Už sem jede psycholog.“
Normální člověk by se povzbudivě usmál, ale roboti jsou bezemoční. Říkají to, co jim velí program a dispečink. Sice vzniklo několik modelů, kteří se usmívali, ale šklebili se tak směšně, že by mohli být dobří tak do mateřské školky dětem na hraní místo plyšáků. Najednou se ozvalo příšerné zaburácení a k zemi se řítila jedovatě zelená motorka se stejně zbarveným jezdcem. I přes řev motorů byl slyšet řezavě chladný smích. Hasiči se pokusili schovat ve vznášedle, ale bylo už příliš pozdě. Do jednoho z nich narazila motorka předním kolem. Robot odletěl čtyři metry dozadu a narazil do svého vlastního dopravního prostředku. Zbyla z něj jen kupička slisovaných plechů, jiskřících drátů, solárních panelů a někde uprostřed toho všeho se válel mikročip. Druhý hasič se dostal skoro k vznášedlu , když ho znenadání srazil motorkář tvrdým kopem k zemi. Potom se mu podíval zpříma do hledí helmy. Teplovzdorný kryt se začal roztékat jako vosk. Ozvalo se zasyčení. Celý robot se proměnil v loužičku tekutého plastu smíšeného s kovem, sklem a dalšími materiály. Jezdec si sundal helmu. James s hrůzou zjistil, že se pod ní skrývá hlava plaza. Baziliščí lord se sklonil nad kaluží materiálu a rozeklaným jazykem začal chlemtat tekutinu. Mladíka si doposavad nevšímal. Ten toho taky okamžitě využil. Namířil na něj zbraň, pečlivě zamířil a vystřelil. Přitom si v mysli držel obraz zčernalého nehybného těla. Otevřel oči. Plaz stále klečel nad kaluží a pil tekutinu. Vedle něho zel kráter velikosti rodinného domu. Vznášedla i puška byly pryč.
„Geniální Jamesi. Tak obrovský tok síly s využitím dvou vznášedel a pušky jsem ještě neviděl.“ zasyčel bazilišek s ledovým klidem. „Naneštěstí pro tebe na mě nestačil. Dokázal jsem ho přesměrovat. Teď tady vklidu dočerpám manu a pak to s tebou a tvými příbuznými hezky pomalu skončím. Chtěl jsem to vyřídit rychle a bezbolestně, ale ty sám jsi mě donutil, abych si to vychutnával.
„Ty hnusnej, odpornej hajzle,“ rozkřikl se na něj James.
„Chachachacha…“ zasmál se ještěr. „Tohle je pro mě ta největší pochvala.“ Jeho hlas jakoby sídlil přímo v mladíkově hlavě.
„Zdalipak ještěrka ví, na co myslím?“ uvažoval James.
„Nejsem žádná ještěrka!“ prudce zasyčel nepřítel. „Ještě jednou na to pomyslíš, tááák…!“
„Tak co?“ ¨přerušil ho mladík a říkal to nejen v duchu, ale i nahlas.
„Co může být horšího, než ta nejbolestivější smrt v agónii?“
Bazilišek nebyl schopen hned odpovědět a tak mladík sebejistě pokračoval.
„Ty totiž už nic horšího nedokážeš vymyslet, ale já ano! Můj nepřítel bude trpět na srdci, na duši, na mozku i na těle a nakonec zůstanou jeho zbytky všem na očích, aby ho ještě po smrti mohli zneuctít. Protože někdo jako ty, kdo nechal dívat se děti na jejich umírající rodiče si nic jiného nezaslouží.“
Najednou plazovy oči vylezly z důlků a zůstaly viset na provazcích žil. Na zem začala kapat světlezelená krev. James promítal do hlavy ještěrovi pocity těch, které zabil. Nakonec vyletělo ze stvůry něco, co připomínalo černý dým. To bylo všechno, co zbylo z jeho zkažené duše. Z nosních štěrbin vytekly dva tenké pramínky krve a netvor se zhroutil k zemi. Byl mrtev. Ale mladíkovi to nestačilo. Ani tento trest nebyl dost velký pro baziliška. Vždyť zničil celé světy, ba dokonce i některé hvězdy a nechal pomalu trpět a umírat miliardy lidí. James přemýšlel, jak nepřítele potrestat ještě po smrti. Ale na nic nemohl přijít. Znenadání však dostal nápad. Proměnil jeho tělo v pár růžových bačkor a bleděmodrý toaletní papír se třpytivě růžovými srdíčky. Nechal beze změny jen jeho hlavu, aby měl důkaz o tom, koho skolil obyčejnou, ale přece jen zázračnou silou vůle. Všechny věci z baziliščího lorda dal James uložit do muzea. Mladík dostal odznak meziplanetárního hrdiny a byl mu udělen titul meziplanetárního agenta, takže dohlížel na bezpečnost široko daleko. Poblahopřáli mu i jeho nepřátelé ze školy, ale v jejich tvářích byla vidět žárlivost a zášť. Nejspíš mu podali ruku jen proto, že se báli, aby je mladík neproměnil také v toaletní papír nebo bačkory a nebo třeba ještě v něco horšího. Například v trubku od záchodu. James však o své superschopnosti přišel. Na jednu stranu to byla škoda, kdyby ho štvali učitelé, mohl by je proměnit v králíky. Na druhou stranu, kdo by ho pak učil, když by ve škole zbyli jen samí hlodavci. A s kým by si povídal, když ze všech spolužáků by byly hygienické potřeby a ze spolužaček papuče. Žádné mladíkovo kouzlo nešlo vzít zpátky. To už si vyzkoušel na obrovské díře před domem. Jeho schopnosti by se vrátily jen v případě, že by se zrodil nový baziliščí lord.
|
|
|
