|
V Praze procházeli jsme se jak po pouti,
společně nacházeli nejtajnější zákoutí.
Proč každý je sám, co rozděluje nás, co pojí,
tu odpoveď neznaly ani starobylé domy.
Já věděla, co přijde, až opět budeš se ptát,
zda vzít za ruku můžeš mě - ne jako kamarád.
Byl jsi můj blízký, tak co víc si přát
a já neuměla zatím jinou roli hrát.
Ty jsi mi volnost ponechal, nečekal nic,
jen přátelská křídla rozvinul o trochu víc.
Dál žili jsme jeden druhému pro radost,
až čas, neúplatný sluha života, řekl:Dost.
Já toužím Tě na ostrově života ještě potkat,
vzpomínky s přítomností v srdci protkat.
A kdyby ne, tak vykřičet chci poselství -
nic neroztrhne nit, co utkalo pravé přátelství.
|
|
|
