Relativní

Už prichází…
Ví o ní a prsty jako chapadlo míří po jediné zbrani. Proplétá se a detekuje každičkou entitu na povrchu z hmoty kteráž
kdysi žila jako on. Krůpěj potu horečně stéká po pekelně žhnoucí kůži. Odtrhne se a poddává se zemské tíži směřujíc na
fyzikou určený bod. Už jen několik centimetrů k výhře na poli prohry.
Pár vteřin se nyní rozkládá jako světlo v černé díře. Protahuje se do nekonečna a pohlcuje čas jako fotonový tok.
Chtěl by běžet, ale jeho tělo je jako projekce z kamery s poslední kapkou energie převalující jedno políčko snímku za druhým.
Náhle dotek prstu na hladkém povrchu kýžené zbraně. Vztyčujíc ji hrotem k nebi nervózně se staví Té tváří v tvář.
Jedno bodnutí stačí a Ta, které se tak bál je mrtva… alespoň pro tuto chvíli.
Nežli se rána zacelí, bude tu zas a opět bude muset zasadit novou, osudnou ránu. Příště snad raději dvě, ať je to jisté.
Člověk nikdy neví jestli se nevrátí dřív.
Je po boji, sedím a dívám se na toho co tak bojoval. Je mi ho líto…
V ruce mu třímá jehla vpíjejíc do těla jeho denní dávku drogy. Ta co se jí tak bál byla prostá chuť po droze.

Vítěz a nebo poražený?!

Svět je tak relativní